Historie, kterou nás neučili...

Odpovědět
Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 54776
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 15 lis 2025, 11:30

https://casopisargument.cz/67029
Názory a hodnotové orientace lidí Pražského jara a „něžné“ revoluce (2. část)
COVID-19 nie je choroba, COVID-19 je globálny test inteligencie jedincov, spoločenstiev, národov a štátov.
Dinosauri sa venovali výhradne problémom vlastného rastu.

Uživatelský avatar
skflanker_
Sponzor fóra
Příspěvky: 11330
Registrován: 07 úno 2017, 20:22

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od skflanker_ » 20 lis 2025, 09:32

Reichsführer SS a šéf gestapa Heinrich Himmler bol zadržaný pri pokuse o útek 2 sovietskymi vojakmi – Vasilijem Gubarevym (Василием Губаревым) a Ivanom Sidorovym (Иваном Сидоровым). Svedčia o tom odtajnené dokumenty, ktoré zverejnilo Ministerstvo obrany RF pri príležitosti 80. výročia začiatku Norimberského procesu.
Podľa týchto materiálov bol Himmler, ktorý mal pri sebe falošné doklady na meno feldwebela Heinricha Hisingera, zadržaný 21.05.1945. Gubarev (Губарев) a Sidorov (Сидоров), bývalí vojnoví zajatci, boli členmi anglickej hliadky a z vlastnej iniciatívy pokračovali v obchádzaní terénu, kým britskí vojaci odišli piť kávu.
„Pred návratom do tábora anglickí vojaci spolu s kaprálom išli do domu piť kávu, a Gubarev (Губарев) a Sidorov (Сидоров) s povolením kaprála pokračovali v hliadkovaní v dedine. Za dedinou si všimli 3 nemcov, ktorí sa pokúšali nepozorovane prejsť cez cestu, a zadržali ich. Zadržaní predložili kaprálovi doklady a tvrdili, že sú chorí a údajne idú z ošetrovne. Kaprál [námorného zboru SŠA John] Morris sa rozhodol nemcov prepustiť," uvádza sa v správe.
Sovietski vojaci s týmto rozhodnutím nesúhlasili a trvali na tom, aby zadržaných odviezli do tábora. Osobne sprevádzali skupinu do strážnice, odkiaľ 22.05.1945 zadržaných odoslali anglickým orgánom do iného mesta. Tam bola odhalená skutočná identita Himmlera. Po odhalení spáchal samovraždu otravou jedom.
Sovietske velenie ocenilo vysokú disciplínu a ostražitosť Gubareva (Губарева) a Sidorova (Сидорова). Ich čin potvrdil anglický podplukovník Proudlock, prekladateľ Kovačevič (Ковачевич) a písomné svedectvá sovietskych občanov. V správe bojovníkov, ktorí sa v tom čase už nachádzali v Moskve, navrhli udeliť im vyznamenanie.
20251119.jpg
Zdroj https://vk.com/wall-104764077_557084 / https://t.me/izvestia/226582 z 19.11.2025

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 54776
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 20 lis 2025, 09:53

to vyznieva, že briti alebo spojenci urobili všetko preto, aby Himmler utiekol - a dvaja vojaci im to zbabrali.
COVID-19 nie je choroba, COVID-19 je globálny test inteligencie jedincov, spoločenstiev, národov a štátov.
Dinosauri sa venovali výhradne problémom vlastného rastu.

Uživatelský avatar
Kolja
Senior redaktor
Příspěvky: 3597
Registrován: 07 úno 2017, 17:43

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Kolja » 20 lis 2025, 09:53

Taky to chápu podobně.

zmiri
Redaktor - závislák :-)
Příspěvky: 8576
Registrován: 07 úno 2017, 16:42

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od zmiri » 20 lis 2025, 10:16

Jako že by někdo z vysokého velení vydal rozkaz nějakým blátošlapům? A nějak záhadně byli ve spojení s Himmlerem, že věděli přesně kdy a kde? Lidi neblbněte. Byl konec války a vojáci to měli na háku. Normálně flákali službu, proč si přidělávat práci, když se jde někde válet a flákat. Zato ti dva sověti měli jinou motivaci chytat své trýznitele.
Nejlepší zaměstnání je být vojákem z povolání, v době míru.

Uživatelský avatar
Kolja
Senior redaktor
Příspěvky: 3597
Registrován: 07 úno 2017, 17:43

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Kolja » 20 lis 2025, 10:29

Já myslím, že Amíci to měli na háku úplně (jim nácci nic neprovedli), Angláni kuli pikle jako obvykle(Winston se tím netajil) a Rusi toužili po pomstě, čemuž se nedivím. Západní vojáci viděli první zvěrstva jako koncentráky až na německém území, ale ruský voják viděl vypálené dědiny, koncentráky, blokádu, Stalingrad a to nejde přejít mávnutím ruky.

lasib
Sponzor fóra
Příspěvky: 6751
Registrován: 01 úno 2017, 10:55

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od lasib » 20 lis 2025, 10:40

zmiri píše:
20 lis 2025, 10:16
Jako že by někdo z vysokého velení vydal rozkaz nějakým blátošlapům? .
aj wikipedia píše že Himmler na úteku skončil na moste v Bremervörde, kde boli vtedy oslobodení sovietski zajatci

Skeptik
Sponzor fóra
Příspěvky: 10078
Registrován: 07 úno 2017, 19:59

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Skeptik » 20 lis 2025, 10:41

... a nebo:
Angláni si šli dát kafe a Gubarev se Sidorovem využili situace, aby prohlídli vesnici, zda tam není něco, co by se dalo šlohnout. Přitom narazili na tři německé vojáky, a tak je zadrželi.
Měli velkou kliku, že jeden z nich byl Himmler.

Nemá cenu si sovětské vojáky idealizovat ... ve "sběru trofejí" se od vojáků USA či GB nelišili.
"Když bludem trpí jeden člověk, říká se tomu šílenství. Když bludem trpí hodně lidí, říká se tomu náboženství."
-----------------------------------------
„Chovej v úctě ty, kdo hledají pravdu, ale pozor na ty, co ji našli." Voltaire

zmiri
Redaktor - závislák :-)
Příspěvky: 8576
Registrován: 07 úno 2017, 16:42

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od zmiri » 20 lis 2025, 11:01

No propuštění váleční zajatci, který si zažili na vlastní kůži peklo, dostali do ruky zbraně a právo zatýkat nácky, své hlídače/tyrany. Že nešlo o rabování je jasné z toho, že nerabovali, ale kontrolovali němce. A motiv je celkem jasný.
Kolja: narážel jsem na spiknutí, že britové schválně pouštěli Himmlera. Takže by jim (blátošlapům - řadovým vojákům) musel dát rozkaz třeba Churchill. :wink:
Nejlepší zaměstnání je být vojákem z povolání, v době míru.

Uživatelský avatar
palo satko
Sponzor fóra
Příspěvky: 8658
Registrován: 16 úno 2017, 07:51

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od palo satko » 20 lis 2025, 11:08

dam van sem fotky 10 nemeckych politikov za poslednych desat rokov a mnohych spoznate. Ale ked sem dam 10 najlepších hračov americkeho futbalu, nespoznate ani jedneho. Farmarsky synek na vojne poznal akurat tak holywoodske pobehlice a pin ups, ale Himlera na obrazku nemusel nikdy vidiet a už vôbec ho spoznat ked si zmenil frizuru a sa oholil.
himler.jpg
pin-up-girls-i28348.jpg
"Ego sum rex Romanus et super grammaticam" Žigmund - liška ryšava v Kostnici. Nie som cisar, ale gramatiku tiež nezvladam. :)

zmiri
Redaktor - závislák :-)
Příspěvky: 8576
Registrován: 07 úno 2017, 16:42

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od zmiri » 20 lis 2025, 11:10

Tak oni nepoznali, že jde o Himmlera, ale něco nesedělo. Že jde o Himmlera zjistili až o dost později.
Nejlepší zaměstnání je být vojákem z povolání, v době míru.

lasib
Sponzor fóra
Příspěvky: 6751
Registrován: 01 úno 2017, 10:55

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od lasib » 20 lis 2025, 11:22

Ale iba podpich pre srandu, nie vážne
rusi sú v službe, aj keď pijú .... angláni v čase five o'clock (tea) neslúžia,
Obrázek
https://wwii-netherlands-escape-lines.c ... -arrest-2/

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 54776
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 29 lis 2025, 22:33

https://www.pokec24.cz/politika/norimbersky-poplach/
Norimberský poplach
Alexandr Zvjagincev, zástupce ředitele Ústavu státu a práva Ruské akademie věd, státní poradce první třídy, historik a spisovatel, v rozhovoru pro list “Historik” hovořil o tom, proč rozhodnutí nejdůležitějšího procesu 20. století nemají promlčecí lhůtu.

Rozhovor vedl Vladimir Rudakov
Na Jaltské konferenci ve společném komuniké vydaném 11. února 1945 hlavy tří spojeneckých mocností poprvé oficiálně prohlásily, že jménem svých národů hodlají „podrobit všechny válečné zločince spravedlivému a rychlému trestu“. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno na Postupimské konferenci (17. července – 2. srpna). A 8. srpna byla v Londýně podepsána Dohoda mezi vládami SSSR, USA, Velké Británie a Francie o organizaci soudních procesů s hlavními nacistickými válečnými zločinci. Nedílnou součástí dohody byla Charta Mezinárodního vojenského tribunálu pro stíhání a trestání pachatelů války a genocidy.
Manévry spojenců

– Jak sovětské vedení přesvědčilo spojence soudit válečné zločince, a ne aby je prostě zabíjeli?

– Západní vůdci skutečně nejednou vyjadřovali přání zlikvidovat nacistické pohlaváry bez ohledu na právní formality. Například v roce 1942 Winston Churchill rozhodl, že nacistické vedení by mělo být popraveno bez soudu. Tohoto postoje se držel celou dobu.

Podobné názory existovaly i na druhé straně Atlantiku: v roce 1945 podle průzkumů veřejného mínění 67 % občanů USA podporovalo rychlou a mimosoudní popravu fašistů.

Prezident Franklin Roosevelt 19. srpna 1944 poznamenal: “Musíme být k Německu opravdu tvrdí, a tím myslím celý německý národ, nejen nacisty. Němci musí být buď kastrováni, nebo s nimi musí být zacházeno tak, aby zapomněli i uvažovat o možnosti… pokračovat v tom, co dělali v minulosti“.

A americký ministr financí Henry Morgenthau navrhl proměnit Německo v „jedno velké bramborové pole“ – o to vlastně spojenci usilovali když vystavili německá města ničivému bombardování.

„Musíme to udělat tak, – prosazoval Churchill na setkání s Josifem Stalinem v Kremlu 9. října 1944, – aby ani naše vnoučata nikdy, nikdy neměla šanci vidět jak poražené Německo povstává z kolen!“

Ale s tím Stalin nesouhlasil. „Příliš tvrdá opatření vyvolají žízeň po pomstě,“ odpověděl Churchillovi.

A když se britský premiér pokusil přesto Stalinovi vnutit svůj názor, ten rázně namítl: „Ať se stalo cokoli, musí na to existovat… odpovídající soudní rozhodnutí. Jinak lidé řeknou, že Churchill, Roosevelt a Stalin se prostě pomstili svým politickým nepřátelům!“

Když narazili na principiální postoj sovětského vedení spojenci myšlenku soudního procesu přijali. Churchill však považoval proces s hlavními německými zločinci především za politický, nikoli právní akt. Roosevelt hovořil o nutnosti přijmout zjednodušenou proceduru s vyloučením přítomnosti korespondentů a fotografů. I v tomto případě sovětská strana zastávala zcela jiný názor – a opět se jí podařilo prosadit svou.

– Souvisela snaha spojenců vyhnout se publicitě procesu s jejich snahou utajit před veřejností některé nepohodlné aspekty?

– Samozřejmě měli co skrývat: připomeňme si, že v předválečných letech Velká Británie a Spojené státy spolupracovaly s nacistickým Německem a snažily se pobídnout ho k útoku na SSSR. Připomeňme si také, že v tomto období se západní vůdci snažili nevšímat si zločinů nacistů. A po válce, přímo během Norimberského procesu, Západ inicioval studenou válku proti naší zemi. Začátek této konfrontace vyznačil fultonský projev Churchilla v březnu 1946.

Ještě předtím, na jaře 1945, Churchill tajně nařídil britskému sboru náčelníků štábů, aby zahájil přípravy na operaci “Nemyslitelné” – spojenecký útok na sovětské síly v Evropě, do kterého plánovali zapojit i zajaté vojáky Wehrmachtu.

Realizaci tohoto plánu narušil nový americký prezident Harry Truman, který potřeboval sovětskou pomoc ve válce s Japonskem. Američané však ihned po kapitulaci Japonska v září 1945 začali s přípravou vlastního plánu na zničení SSSR a vytýčili na území naší země 20 cílů pro atomové bombardování. V takovéto situaci byli spojenci sotva připraveni upřímně spolupracovat se Sověty na postavení válečných zločinců před soud. Vzpomínka na společný boj proti nacismu však byla ve světě ještě příliš čerstvá na to, aby západní vůdci mohli přistoupit k přehodnocení rozhodnutí učiněná v Jaltě a v Postupimi. Proto se konal proces v Norimberku a dosáhl svého cíle.
Soud, ne politický proces

– Je něco pravdy na tvrzení, že obžalovaní u soudu neměli možnost se ospravedlnit, a že jeho výsledek byl v podstatě předem určen?

– Taková obvinění jsou součástí dlouhodobé kampaně za revizi výsledku procesu, která postupně vede k rehabilitaci nacismu. Ve skutečnosti měli obžalovaní – především díky úsilí sovětské strany – od samého začátku procesu 20. listopadu 1945 právo obhajovat se osobně nebo prostřednictvím advokáta, předkládat důkazy, podat vysvětlení, vyslýchat svědky, atd. K dispozici měli služby 27 právníků (z nichž mnozí sami byli bývalými členy nacistické strany), kterým pomáhalo 54 asistentů a 67 sekretářek. Veškeré soudní materiály byly přeloženy do němčiny a zpřístupněny obžalovaným. Na zasedáních bylo zajištěno simultánní tlumočení do angličtiny, francouzštiny, ruštiny a němčiny.

Obžalovaným bylo umožněno předvolávat svědky, přičemž jejich počet byl dvakrát vyšší než počet svědků obžaloby. Celkově bylo na obhajobu přiděleno třikrát více času než na obžalobu. Stačí říct, že jenom Hermann Göring, kterému říkali „nacista č. 2“, mluvil na slyšeních téměř dva dny.

Norimberský proces se vyznačoval svou otevřeností a publicitou v nejširším slova smyslu. Všech 403 zasedání tribunálu se konalo veřejně. Bylo vydáno šedesát tisíc propustek, z nichž většinu obdrželi zástupci médií. Tisk, rozhlas a film umožnily milionům lidí na celém světě sledovat události. S jistotou lze říci, že se skutečně jednalo o soud, nikoli o politický proces vítězů nad poraženými.

– Jak se podařilo v tak krátkém čase shromáždit tak obrovské množství dokumentů a svědků pro soudní proces?

– Během přípravy procesu i během samotného soudního procesu byly vyslýchány stovky svědků, prozkoumány tisíce dokumentů a fotografií, prohlédnuty stovky hodin filmových záběrů. Jejich důvěryhodnost a průkaznost byly nade vší pochybnost. Sovětská důkazní základna se ukázala jako nejrozsáhlejší, protože byla založena na materiálech Mimořádné státní komise, která pracovala v letech 1942 až 1945, a na procesech s válečnými zločinci, které již v SSSR proběhly. Dále bylo nutné připravit trofejní dokumenty ukořistěné sovětskými vojsky. Do Norimberku byla vyslána malá skupina pracovníků prokuratury, aby vybrala materiály, které by mohli sovětští žalobci použít, a také pro předběžné výslechy obžalovaných a svědků.

Velkou roli sehrálo to, že hlavní žalobce sovětské strany Roman Rudenko, na rozdíl od svých západních kolegů, se již účastnil dvou podobných procesů a vedl vyšetřovací skupinu, která po stopách sovětských vojsk shromažďovala důkazy o nacistických zvěrstvech. Rudenko ve svých vystoupeních nejenom předkládal fakta; ale odhaloval hlubokou podstatu fašismu, jeho kanibalské plány na zničení celých států a národů, nebezpečí idejí národní nadřazenosti. Také organizoval transport mnoha klíčových svědků do Norimberku, jejichž účast byla pro obžalované velmi nežádoucí.

Připomeňme si, že město se nacházelo v americké okupační zóně, hemžilo se spolupracovníky různých tajných služeb a dostat tam kohokoli nebylo jednoduché. Ukázkovým příkladem je polní maršál Friedrich Paulus, zajatý u Stalingradu a v Německu považován za mrtvého. Paulusův výslech byl pro sovětskou delegaci klíčový: pouze on mohl dosvědčit, že překvapivý útok na Sovětský svaz – plán „Barbarossa“ byl vypracován dlouho před červnem 1941. Koneckonců nacisté tvrdili, že hrozba vycházela ze SSSR a oni jen prostě jeho útoku předešli. Paulusova výpověď, která potvrdila všechna předchozí svědectví v soudní síni, měla obrovský efekt.
Neúplná spravedlnost

– Už jste zmínil, že obžalovaní měli spoustu příležitostí se bránit. Měli šanci obrátit řízení ve svůj prospěch?

– V určitém okamžiku se jim zdálo, že takovou šanci mají. K tomu došlo po již zmíněném fultonském projevu Churchilla 5. března 1946. Na lavici obžalovaných v Norimberku okamžitě zavládlo radostné vzrušení. Göring bez obalu prohlásil: „No, teď je porazíme!“ V soudcovské síni tři dny vládlo tíživé ticho. Nikdo nevěděl, jak dál vést proces, ale zvítězil zdravý rozum a všichni na čas zapomněli na politiku, protože si uvědomovali, že jinak by nacisté mohli uniknout trestu.

Při dalším výslechu Göring do toho šel naplno, vzal situaci do svých rukou a přiměl hlavního amerického prokurátora Roberta Jacksona k ústupu. Během natáčení mého dokumentu o Norimberském procesu v roce 2014 vzpomínal Rudenkův asistent Josif Hoffman: „Byl jsem svědkem, když Jackson vyslýchal Göringa. Byl to chytrý člověk, ale měl jen málo důkazních faktů. A Göring ho přemohl. Tehdy hodil složku na stůl a odmítl Göringa dále vyslýchat… Pak ho vyslýchal Rudenko – a v podstatě ho donutil k přiznání.“

Po výslechu „nacisty č. 2“ sovětským žalobcem to výstižně vyjádřil další očitý svědek, anglický právník: „Tahle husa je upečená!“ A skutečně, Göring okamžitě zvadl, jeho chování se dramaticky změnilo a ostatní obžalovaní se už neodvážili soud napadnout.

– Do jaké míry odpovídal rozsudek vynesený v Norimberku požadavkům obžaloby, včetně sovětských představitelů?

– Rozsudek byl vynesen 30. září 1946 a zpečetil klíčový výsledek procesu: většina obžalovaných byla shledána vinnými ze závažných zločinů proti míru a lidskosti. Z 22 obžalovaných bylo 12 odsouzeno k trestu smrti oběšením, včetně Martina Bormanna, který byl odsouzen v nepřítomnosti. Sedmi obžalovaným hrozily doživotní tresty nebo dlouhé tresty odnětí svobody. Tři byli osvobozeni. Sovětská strana trvala na přísnějším trestu a v souvislosti s tím podala soudu odlišné stanovisko.

Verdikt Norimberského tribunálu obsahoval rezolutní odsouzení agresivních válek a genocidy. Hlavní odkazy nacistického německého státního a politického aparátu, které fašisté dovedli k ďábelskému ideálu, byly prohlášeny za zločinné. Na rozdíl od názoru sovětských představitelů však vláda, vrchní velení, generální štáb a útočné jednotky SA za zločinné shledány nebyly. Odsouzení nepodléhala ani samotná ideologie nacismu, což, jak již tehdy poznamenal sovětský tisk, vytvořilo podmínky pro její budoucí oživení.

Ani nacistická strana nebyla odsouzena: západní představitelé poukazovali na to, že by to znamenalo odsouzení významné části německého obyvatelstva. Hlavním důvodem však bylo, že v západním Německu se bývalí nacističtí funkcionáři, soudci a později i vojenský personál z řad bývalých nacistů stali oporou spojenců, kteří se je snažili chránit před potenciálním trestním stíháním.
Kronika zločinů

– Jaké byly politické a právní výsledky Norimberského procesu?

– Hlavní proces lidstva a jeho verdikt měly obrovský precedentní význam. Následné procesy v Německu a dalších zemích odsoudily na základě principů vypracovaných v Norimberku celkem více než 70 000 nacistů a jejich kompliců.

Podle údajů z roku 1987 bylo v SSSR odsouzeno 17 175 lidí, v Československu 16 000, v Rakousku 13 625, v NDR 12 874, v SRN a Západním Berlíně 6 465, v Polsku 5 385, ve Francii 4 891, v USA 1 516, v Dánsku, Norsku, Belgii a Lucembursku 303 a v Nizozemsku 204 lidí.

Je však třeba říci, že díky shovívavosti bývalých spojenců protihitlerovské koalice, se mnoho zločinců poskvrněných krvavými zvěrstvy vyhnulo právní odpovědnosti (v některých případech se jednalo o přímé ukrývání zločinců). Nicméně lze s jistotou říci, že soud v Norimberku i tak znamenal důležitý milník v rozvoji mezinárodního práva a národních právních systémů. Zejména měl významný vliv na utváření mnoha norem mezinárodního humanitárního a trestního práva.

Norimberský proces se stal autoritativní a nestrannou kronikou zvěrstev nacismu, k níž se budoucí historici, právníci, novináři a kdokoli, komu záleží na budoucnosti lidstva, mohou při hledání pravdy obrátit. Proto je nyní tak důležité oživit v paměti národů skutečnou historii jak druhé světové války, tak i Norimberského procesu.

Jasně vidíme, jak v celém poválečném období, a zejména nyní, se nejvíce rusofobní kruhy na Západě nezaměřují ve své propagandistické snaze na sdělování pravdy, ale na to, aby před lidmi zatajily hrůzné důsledky pro lidstvo, ke kterým vedlo povzbuzování německého militarismu. Zejména nechtějí hovořit o tom jak „mírumilovné demokracie“ (jak to vyjádřil francouzský žalobce při Norimberském procesu) přivedly Hitlera k moci.

Jak již bylo zmíněno, bohužel politická a právní realita umožnila velkému počtu nacistických zločinců z různých důvodů uniknout spravedlnosti. Mnozí se skrývali nebo byli před spravedlností ukryti v jiných zemích – ve Spojených státech, Kanadě, Latinské Americe.

A mnozí vůbec neměli v úmyslu někam odcházet. Dvě desetiletí po válce měli v západním Německu osoby s nacistickou minulostí následující zastoupení: 20 členů federální vlády; 189 generálů, admirálů, důstojníků Bundeswehru nebo vedoucích velitelství NATO, stejně jako úředníků ministerstva války; 1118 vysoce postavených úředníků justice, státních zástupců a soudců; 244 řídících úředníků ministerstva zahraničních věcí, velvyslanectví a konzulátů SRN; 300 zaměstnanců policie, Úřadu pro ochranu ústavy a dalších ministerstev.
Upravená paměť

– Pamatují si dnes na Západě Norimberský proces a roli naší země v jeho přípravě a vedení?

– S příchodem studené války začal Západ vnímat naši vlast jako nepřítele. Proto v souladu se zásadou „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ začali být bývalí nacisté vnímáni jako spojenci. Proto v regálech evropských a amerických knihkupectví nenajdete díla ruských autorů o druhé světové válce a Norimberském procesu. V knihkupectvích nejen na Západě, ale i v Rusku však najdete díla bývalých vojáků a důstojníků Wehrmachtu, stejně jako paměti západních generálů a politiků, kteří vyprávějí o tom, jak hrdinně bojovali proti fašismu a osvobodili Evropu. Není divu, že mnoho lidí na celém světě, včetně Ameriky, Austrálie a Evropy, má velmi jednostranné znalosti o historii druhé světové války a Norimberského procesu – tak, jak jim je prezentují jejich vlády a média.

Spojené státy po každém neúspěchu natočí pár hollywoodských akčních filmů a velmi brzy všichni v Americe, s výjimkou malého kruhu svědomitých intelektuálů, zapomenou na skutečné neúspěchy a začnou s nadšením obdivovat filmové hrdiny. Na nich vyrůstají budoucí generace a takto píší svou historii.

Před několika lety se v Moskvě konal veletrh literatury faktu, kde byl prezentován můj hloubkový výzkum – kniha „Norimberský poplach“. Přišli tam Američané a zeptali se: „Co je to za knihu?“ Bylo jim řečeno: „Je o Norimberském procesu.“ Byli překvapeni: „Vážně? To je velmi zajímavé. V ruštině? A kdo je autorem? Ruský autor? Proč Rus píše o Norimberském procesu? A co může říct Rus o tomto procesu, o čem se nepsalo u nás?“

Uvedl jsem jen jeden příklad, ale mohl bych jich uvést mnohem více. Právě o tom hovořil ruský prezident Vladimir Putin už v roce 2018 a zdůraznil, že téma Norimberského procesu si naši bývalí spojenci zprivatizovali. Od té doby se situace ještě zhoršila a my nesmíme nečinně přihlížet.

– Jak se lze bránit západní propagandě, když ovládá informační sféru nejen na Západě, ale i v dalších regionech světa?

Při natáčení dokumentů o Norimberském procesu jsem procestoval mnoho zemí světa. Měl jsem možnost hovořit s posledními žijícími očitými svědky a účastníky této události, stejně jako s velkým počtem politiků, významných osobností veřejného života, lidí různých profesí, lidí z různých společenských vrstev, studentů a profesorů vysokých škol. Viděl jsem, jak pozorně vstřebávali informace. Uvedením filmů o procesu v různých koutech světa a vedením diskusí jsem si všiml s jakým upřímným zájmem se diváci dozvídali nové věci o událostech před 80 lety. Nejen v naší zemi, ale i v jiných zemích existuje ve společnosti poptávka po pravdě a tato pravda musí být lidem sdělována všemi možnými prostředky.
Fašismus zvedá hlavu

– Proč jasné odsouzení nacismu v rozsudku Norimberského procesu nezabránilo této ideologii oživnout a získat podporu těch západních zemí, které ji v procesu odsoudily?

– Od roku 2004 Valné shromáždění OSN z iniciativy Ruska a několika dalších států každoročně přijímá rezoluce zaměřené na boj proti fašismu a neonacismu. Poslední z nich byla přijata 17. prosince 2024 (článek byl publikován před přijetím poslední rezoluce v listopadu tohoto roku, pozn.red.) a stejně jako předchozí nese název „Boj proti glorifikaci nacismu, neonacismu a dalším praktikám, které přispívají k podnícení současných forem rasismu, rasové diskriminace, xenofobie a související intolerance“.

Dokument zejména vyjadřuje hluboké znepokojení nad jakoukoli glorifikací nacismu, neonacismu a veteránů Wehrmachtu. Znepokojení je vyjádřeno nad snahou označovat je, stejně jako ty, kteří kolaborovali s nacisty nebo bojovali proti protihitlerovské koalici, za účastníky národně osvobozeneckých hnutí. Je třeba poznamenat, že zatímco proti takovým rezolucím dříve vystupovalo jen několik zemí (především Spojené státy), tentokrát poprvé proti hlasovalo 53 států, včetně celého „globálního Západu“. Důvodem byla jejich politika odporu vůči Rusku a všem jeho akcím souvisejících s konfliktem na Ukrajině.

Na Západě mlčí o základní příčině tohoto konfliktu, kterou je právě fakt, že právě na Ukrajině, stejně jako v Pobaltí a řadě dalších evropských zemí, vyklíčila semena nacismu-fašismu, úzce spjatá se zapomínáním a zkreslováním historie a ponaučení z druhé světové války. Není náhoda, že tyto země v současnosti zažívají rostoucí vlnu demolic pomníků sovětských vojáků-osvoboditelů, zákazů sovětských symbolů a naopak rehabilitace nacistických kolaborantů, kteří bohužel nebyli v Norimberku odsouzeni, přestože spáchali ještě brutálnější zločiny než jejich němečtí páni. Jejich západní mecenáši nad tím nejenže přivírají oči, ale také se snaží tyto trendy zneužít pro své vlastní cíle a aktivně tyto země staví proti Rusku.

– Zůstávají ponaučení z Norimberku i za těchto podmínek relevantní, nebo se tento proces spolu s jeho rozhodnutími nenávratně stal historií?

– Činnost Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku je často označována jako „norimberský epilog“. Tato metafora je zcela na místě, pokud se vztahuje na popravené vůdce Třetí říše a rozpuštěné zločinecké organizace. Zlo fašismu a jeho různé projevy se však, jak vidíme, ukázaly být odolnější, než si mnozí ve 40. letech 20. století v euforii Velkého vítězství představovali.
„Zločin zločinů“

– Na Západě je genocida stále spojována pouze s konceptem „holocaustu“, protože holocaust byl integrován do západní agendy a v zahraničí jen velmi málo lidí mluvilo o genocidě Slovanů. Proč?

Západ dnes již nepovažuje nacismus za hlavní hrozbu pro civilizaci. Proměnil ho z nepřítele ve spojence. Vidíme, jak země, které dříve odsuzovaly zločiny fašismu, nyní otevřeně podporují režimy, které oslavují jeho symboly a dokonce i ideologii, ospravedlňují jeho zločiny a zkreslují historii. Zamlčují genocidu spáchanou nacisty na našem území. Ale i předtím, když o holocaustu procedili něco skrz zuby, tvrdohlavě mlčeli o genocidě Slovanů a dalších národů, které nezištně bojovaly proti nacismu a fašismu. V západním narativu to nemělo místo! Ale máte pravdu: genocida se neomezuje na národní charakteristiky, zeměpisnou polohu ani časové období.

The crime of all crimes – „zločin všech zločinů“. Právě takto stále častěji mnoho zahraničních právníků označuje genocidu. Toto zlo se bohužel ukázalo jako velmi houževnaté – nacismus opět zvedl hlavu.

Zdá se, že obzvláště nyní by bylo velmi vhodné aktualizovat pojem „genocida“ významnými doplněními a nastolit otázku odpovědnosti za národně-kulturní genocidu a její propagandu. Pojem „genocida“, jak ho vidím já, by měl zahrnovat i ničení duchovních základů národa: ničení jeho jazyka, pálení knih, ničení kostelů, bourání památek, znesvěcení umění a vymýcení tradic – vše, co ničí paměť a duši národa.

Dovolte mi připomenout, že otázka kulturní genocidy byla Organizací spojených národů posuzována již před přijetím Úmluvy “O zabránění a trestání zločinu genocidy” v roce 1948. Sovětská delegace tehdy předložila následující návrh: „Výbor bere na vědomí, že pojem genocidy by měl zahrnovat i opatření a činy namířené proti národní kultuře, tzv. národně-kulturní genocidu…“ Návrh byl přijat hlasy SSSR, Polska, Francie, Libanonu, Číny a Venezuely, zatímco ostatní země jej odmítly. A je jasné proč…

– Samozřejmě po 80-ti letech bych rád psal o tom, jak norimberské principy vítězí po celém světě, ale realita je bohužel jiná…

Bohužel. Jak poznamenal ruský prezident, „vakcína“ proti nacistickému viru vytvořená Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku ztrácí v některých zemích svou účinnost. V této souvislosti bych rád všem připomněl, že fašismus a nacismus nejsou úhly pohledu; jsou to zločiny! Norimberské procesy jsou proto neustálým zdrojem zamyšlení nad tím, jak zabránit opakování hrůzné nacistické minulosti a tragédií s ní spojených.
https://xn--h1aagokeh.xn--p1ai/journal/post/7594

Norimberský proces byl soudní proces proti hlavním představitelům nacistického Německa před Mezinárodním vojenským Tribunálem v Norimberku. Proces probíhal od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946.

P.S.
Lavrov: Merz se z Norimberského procesu nepoučil

Prohlášení německého kancléře Friedricha Merze o potřebě vrátit zemi status nejsilnější armády v Evropě demonstrují ignorování závěrů Norimberského procesu, prohlásil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.

Lavrov zdůraznil, že nedávná prohlášení Merze o potřebě obnovit status nejsilnější armády Evropy jasně ukazují nepochopení historických ponaučení. Lavrov se domnívá, že taková prohlášení jsou znepokojivá a naznačují posun v politickém smýšlení v zemi, informovala agentura TASS.

Podle jeho slov vše co se děje je v Německu pozorováno už asi deset let. Ruský ministr zahraničí zaznamenal změnu nálady německých partnerů.

„Význam byl tento: ‚Dávno jsme vyřídili účty a zaplatili za všechno, co Hitler udělal. Už nikomu nic nedlužíme,‘“ řekl Lavrov.

Lavrov uvedl, že rozhodnutí Norimberského tribunálu stanovila, že zločiny proti lidskosti nepodléhají promlčecí lhůtě, ale tyto principy jsou často porušovány.

Norimberský tribunál postavil nacismus mimo zákon a nestanovil žádnou promlčecí lhůtu pro zločiny proti lidskosti, ale tyto principy jsou často porušovány, uvedl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.

Zákaz nacistické ideologie a její struktury a zrušení promlčecí lhůty pro genocidu a válečné zločiny byly nejdůležitějšími rozhodnutími tribunálu, poznamenal Lavrov v rozhovoru pro dokumentární film „Norimberk“, informovala agentura TASS.

„Tehdy položili základy moderního mezinárodního práva. Zrušili pravidlo síly, zakotvili nepřijatelnost silových metod a porušování humanitárních principů v jakémkoli konfliktu,“ řekl Lavrov.

Ruský ministr zahraničí poznamenal, že tyto normy jsou vystavovány zkouškám a v některých případech i přímo porušovány. Princip nevyhnutelnosti trestu za válečné zločiny a genocidu se díky Norimberskému procesu stal univerzálním a tento přístup byl následně zakotven v dokumentech OSN a vytvořil základ činnosti Komise OSN pro mezinárodní právo.
COVID-19 nie je choroba, COVID-19 je globálny test inteligencie jedincov, spoločenstiev, národov a štátov.
Dinosauri sa venovali výhradne problémom vlastného rastu.

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 54776
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 29 lis 2025, 22:40

https://ztratyanalezy.info/tvorba/komun ... -6bfb93c8/
Komunista, který je autorem katolické pohádky, na které vyrostly všechny poválečné generace českých dětí
Jan Drda byl v letech 1949 až 1956 předsedou Svazu československých spisovatelů, a přesto napsal asi nejkatoličtější pohádku, která byla kdy v naší zemi kdy natočena.

Všechny okolnosti, které obestírají filmovou pohádku Hrátky s čertem, by měly svědčit v její neprospěch. Autorem její předlohy, tedy stejnojmenné divadelní hry, byl komunistický spisovatel Jan Drda, který se po únoru 1948 účastnil pronásledování katolických spisovatelů. Filmové zpracování vznikalo v padesátých letech minulého století, konkrétně v roce 1956, tedy v době, kdy u nás vládl třeskutý komunismus a maďarský národ sváděl nerovný, ale hrdý boj o svou svobodu s bolševickým Sovětským svazem socialistických republik.

Nicméně stal se menší zázrak. Výsledkem nebyla rudá agitka, nýbrž pohádka, kterou lze bez nadsázky označit za katolickou. Nutno však říci, že kořeny Hrátek s čerty sahají do starších předloh: Čert na zemi (Božena Němcová), Strakonický dudák (J. K. Tyl), O krásné Dišperandě (Matěj Kopecký) a dalších pohádek a pověstí, jako jsou např. O Záhořově loži nebo O strašidelném mlýnu. Zmíněná pohádka si tedy zasluhuje bližší pozornost, a to nejen jako podivný politicko-sociální úkaz, ale daleko více jako možná pomůcka při výchově nejmladších generací.
Voják, veverka a loupežník
Z vojny se vrací dragoun Martin Kabát (Josef Bek). Volba hlavního hrdiny je velmi šťastná a, bohužel, v dnešní době dost neobvyklá. Vojáci se jako kladné postavy sice stále vyskytují ve filmech pro dospělé, ovšem v dětské tvorbě poměrně často představují síly zla. Nicméně předrevoluční svět, a to jak pohanský, tak i později křesťanský, chápal vojáka jako symbol ctností a vyšších hodnot. Voják je, myšleno obecně, zosobněním odvahy a připravenosti obětovat za věc i vlastní život, je-li to nutné. Aristoteles píše, že voják, který ve válce obětuje svůj život, činí tak nejen pro dobro ostatních (např. obranu vlasti), ale také pro dobro své vlastní, neboť rozumně hledá dobra vyššího řádu a nespokojí se s druhořadými (např. hromaděním majetku nebo tělesnými rozkošemi). To také později najdeme v křesťanském rytířském ideálu.

Martin Kabát prochází lesem, kde mu veverka shodí na hlavu šišku. Začne ji honit a se slovy „takhle jsem svou mušketou samotnýho Bimbašu z kobyly sundal“ na ni zamíří svou sukovici. Ozve se rána a veverka spadne ze stromu mrtvá. Což Martin okomentuje slovy: „Tak vidíš, zrzoune, když Pán Bůh dopustí, i břinkovice spustí.“ Se zřejmým záměrem veverku sníst ji zvedne ze země. (V protikladu k tomu dnes stojí levicovými aktivisty prosazovaná koncepce tzv. „práv zvířat“, která odsuzuje zabíjení zvířat nebo jejich využívání v průmyslu. Člověk je však skutečně pánem tvorstva), přičemž by měl být rozumným a dobrým hospodářem, nicméně pokud ke svému životu potřebuje usmrtit zvíře (např. kvůli potravě, oblečení či lékařskému výzkumu), pak tím neporušuje žádná „práva zvířat“.

Není jistě náhodné, byť je to paradoxní, že většina ochránců „práv zvířat“ zároveň zastává „právo žen na rozhodování o vlastní reprodukci“ – tedy „právo“ na zabití nenarozeného dítěte. Jejich vřelé sympatie k čolkům a opicím nezahrnují lidský druh. Nedávno zemřelý americký spisovatel německého původu Kurt Vonnegut to vyjádřil poměrně otevřeně: „Jsme (lidé) na této planetě nemocí. Jen doufám, že budeme syfilidou se svědomím a přestaneme se rozmnožovat.“ Biolog z Texaské univerzity, Eric Pianka, to vidí podobně: „Nejsme nic než bakterie! […] Myslím, že svět bude lepší, když nás zbude tak deset nebo dvacet procent.“ A na adresu nové mutace viru Ebola, který se šíří vzduchem, nadšeně poznamenal: „Teď máme virus, který se šíří vzduchem a zabijí devadesát procent nakažených. Jenom pomyslete, zabíjí lidi!“

Když se Martin Kabát se zalíbením dívá na mrtvou veverku, příslib to dobré pečínky, přistoupí k němu zezadu loupežník Sarka Farka (Jaroslav Vojta) a hrozivým hlasem zaláteří: „Ani hnout, chlape, sic máš kuli v játrech!“ Martin se jej ale nelekne, a tím vezme zloduchovi „vítr z plachet“. Sarka Farka nakonec zklamaně prohlásí: „Celou radost jsi mi zkazil. Jakpak tě má jeden mordovat?!“ Statečnost je jednou z kardinálních ctností, která nás vede po cestě dobra nehledě na překážky, pronásledování či dokonce nebezpečí smrti. Sv. Augustin popisuje kardinální ctnosti následovně: „Jsou jako císařské vojsko, které sídlí ve tvém srdci. Neboť jakož císař za pomocí svého vojska koná, co se mu zlíbí, tak také Pán Ježíš Kristus, jenž se usídlil v našem vnitřním člověku, tj. v srdci skrze víru [Ef 3, 17], používá tyto ctnosti jakožto své služebníky.“

Když Sarka Farka vidí Martinovu odvahu, začne mu vyprávět o Čertově mlýně, a že by tam mohl dělat mlynáře. Má to však jeden háček. Jsou tam čerti, a kdo tam přijde, musí s nimi hrát pekelný mariáš. Prohraje-li, tak ho na místě „rozšmelcujou“. Martin se rozhodne jít do mlýna, žádných čertů se přeci nebojí.
Pekelné dobro

V tu chvíli prochází lesem v podobě mladého myslivce i čert Lucius (Josef Vinklář), který hledá poustevníka Školastyka, aby ho svedl. Loupežník vezme svůj kyj a chce čerta přepadnout s cílem finančně si polepšit. Lucius však uskočí a promění Sarku Farku v kámen. To vše se zájmem pozoruje Martin Kabát. Nabídne Luciovi, že si spolu upečou veverku a jemu dá „obrat žebírka“. Čert je však štědřejší. Vyčaruje Martinovi pečené kuře. A když mu pak prozradí, že pochází z pekelné kuchyně, tak Martin praví: „To porád jenom plamen pekelnej, ale to člověku neprozraděj, že se nad ním otáčej kuřátka a husičky.“ Martin tedy „polknul háček“.

Později se sám na vlastní oči přesvědčí, že se v pekle žádná do zlatova propečená kuřátka negrilují. Zde si je nutné uvědomit, že ďábel pracuje také za pomoci zdánlivého dobra, aby dosáhl svého cíle. Objektivně vzato je pečené kuře velmi dobrým dobrem. Ovšem jak píše francouzský jezuita otec Poulain: „Démon se podobá falešnému hráči, který na začátku dovolí svým partnerům vyhrávat, aby, když je hra pohltí, nakonec prohráli desetkrát více.“ Ba co víc, pekelná taktika se neštítí ani dobrých skutků, je-li to nutné. „Existují lidé, kterým démon nebrání v konání dobrého, když dobro, jež činí, mu slouží, aby je svedl v omyl,“ uvádí velký mystik otec Lallemant. Je tedy nutná „hadí obezřetnost“.

Lucius kuje železo, dokud je žhavé. Takových kuřátek může být… „do pekla je přeci cestička pěkně široká a pohodlná“. Nabídne Martinovi úpis, ten ale neumí psát. A tak to čert odloží na později. Na odchodu ještě odčaruje loupežníka Sarku Farku a spolu s Martinem pokračují dál v cestě – Martin do Čertova mlýna, Lucius do poustevny.
Princezna a Káča

Díky filmové technice se nyní přenášíme na hrad, kde potkáváme princeznu Dišperandu (Alena Vránová) a její služebnou Káču (Eva Klepáčová). Obě mají jedno velké přání: najít si ženicha. Mezi nimi je ale velký rozdíl, který ještě více vynikne na konci filmu díky až téměř mystické pointě. Když z jednoho přízemního okna vyskočí mládenec, který trávil noc na záletech, Káča vykřikne: „Hele ho! Včera ještě Kačenko sem, Kačenko tam… a dneska? Jeden jako druhej. Kouká jenom, jak by poctivou holku o věneček ošulil.“

Princezna se však na věc dívá trochu jinak: „Ale krásný je ten tvůj Hubert, Káčo. Kudrnatý, tělo samý sval a šlacha.“ Na to Káča: „Ale co je to platný. Všichni jsou stejný. Všichni z Líbáně, z Drážďan, ale žádný od Berouna.“ Toto vtipné rčení jednoduše znamená, že si chtějí užít, ale nechtějí se vázat. Což je, bohužel, velmi aktuální postřeh. Pro Dišperandu je však důležitější něco jiného, klidně by brala i chlapce z Líbáně nebo Drážďan, jen kdyby měl „kudrliny“. Pius XI. k tomu uvádí: „K blízké přípravě na dobré manželství hlavně patří starostlivá volba manžela nebo manželky, neboť na této volbě zvláště závisí, zda bude manželství šťastné či ne, poněvadž manžel může býti manželu buď velikou podporou v úsilí vésti v manželství život opravdu křesťanský, nebo velikým nebezpečím a překážkou. Aby tedy manželé nemusili po celý život hořce pykati za svou nerozvážnost, ať zrale uváží, než zvolí osobu, se kterou jim potom bude stále žíti. Ať se tedy vroucně modlí o Boží pomoc, aby volili podle křesťanské moudrosti a nikoli pod návalem slepé a nezkrocené vášně, ani ne z pouhé touhy po penězích anebo z jiné méně ušlechtilé pohnutky, nýbrž z opravdové a správné lásky a z upřímné náklonnosti k budoucímu manželu; mimo to ať hledají v manželství ony účely, pro které bylo Bohem ustanoveno.“

Na hrad se sjíždějí nápadníci, ale princezna Dišperanda si stále nemůže vybrat. Marně ji král nabádá, aby brala ohled na veřejné blaho. Na její obranu je však nutné podotknout, že výběr není příliš valný.
Pokušení otce Školastyka a úskalí vdavekchtivosti

Mezitím čert Lucius dorazil do poustevny, kde na modlitbách dlí otec Školastykus (František Smolík). Svými asketickými sklony se nikterak netají, ba právě naopak, je rád, když se o nich ví. A to ho nakonec přivede i k strašnému pádu. Zatímco si vybírá tu nejtučnější kobylku, napadne Lucia, že zkusí získat jeho duši za použití propečeného kuřátka. I zkáza totiž může „procházet žaludkem“. Otec Školastykus však dobře vycítí zápach spáleniny, a tak čertovi poručí ve jménu Božím odejít. Boha musí ďábel uposlechnout. Lucius se ale i později snaží poustevníka svést pomocí různých smyslných představ v podobě lepých dívek, ovšem ani tato taktika neslaví úspěch a otec Školastykus nepodlehne.

V tu chvíli přichází Dišperanda a prosí o duchovní útěchu. Chce ženicha, „spíš bruneta než blondýna“, který by byl „zkrátka krásný jako anděl“. Poustevník ji napomene, že to je rouhání. Avšak objeví se opět Lucius se slovy: „Ta stará generace, ta má ale úzkoprsé názory!“ A začne se vydávat za Školastykova synovce. Poustevník ho znovu zažene, ale princezna, které čert učaroval, začne Lucia hledat. Káča mezitím sní o ženichovi, až dojde k odvážnému závěru, že by se klidně upsala i tomu „nejčernějšímu čertu“, jen aby nějakého získala. To není, samozřejmě, nutné říkat dvakrát. V mžiku na scénu přichází Lucius a nabízí nepřeberné množství volby: „Máme na skladě všechny sorty ženichů. Černé, blond i nazrzavělé, ducaté i vyzáblé, plešaté, hranáče i třasořitky…“

A Káča na to: „Raději vlasatýho než plešouna. Ale jestli to plešouni myslívají s chudejma holkama poctivěji než kudrnáči, může mít hlavu jako koleno.“ Káča nezapře zdravý kořínek, má bohulibý cíl, ale zvolí si k němu bohunelibou cestu. A ta, jak pohádka později správně ukazuje, vede do pekla, byť by byla lemována těmi nejlepšími úmysly. Hřích nelze nikdy omluvit, ať už je obhajován jakýmikoliv vznešenými ideály. Lucius pohotově vytáhne úpis. Káča neodolá a rozhodne se jej podepsat vlastní krví. Už stačí zanést v jedenáct v noci úpis do Čertova mlýna a „zítra mohou být ohlášky“. Čertovský myslivec poté vyhledá Dišperandu a nabídne jí stejné služby jako Káče. Také ona se upíše peklu za příslib „statného kudrnáče“.
Pekelný mariáš a satanské očko

Ocitáme se v mlýně, kde straší „hloupý venkovský čerti“ Karborund (František Filipovský) a Omnimor (Stanislav Neumann). Tam se také zjeví Lucius, aby je připravil na příchod Káči a princezny. Stejně jako v Lewisově knize Rady zkušeného ďábla, i zde jsou vztahy mezi zavrženými duchy popsány velmi dobře: nepanuje mezi nimi láska, nýbrž nenávist, pýcha a strach. Do mlýna přichází Martin Kabát a ukládá se ke spánku.

Lucius čertům nařídí, aby ho „pekelným mariášem“ dostali do pekla. „Žádný strachy, já mám cinknutý karty,“ odpoví Omnimor. V tu chvíli do mlýna dorazí i princezna s Káčou. Ta druhá se odhodlá a vstoupí dovnitř. Splete si však Martina Kabáta s „plesnivým starým čertem“ a odevzdá mu obě písemné žádosti o ženicha. Martin si je strčí do kabátu, a když Káča utíká z Čertova mlýna pryč, jenom prohodí: „Housata hloupý, máte štěstí.“ V jedenáct zazní čertům budík a začíná strašení. Martin se ale nelekne, a to ani poté, co na něj Karborund dělá „budliky, budliky, dej sem duši, chlape bídná!“ Se zalíbením se podívá na svou sukovici a praví: „Jen mi na ni sáhni…“ A tak dojde na „pekelný mariáš“. Ten je obrazem lehkých hříchů. Nehraje se ještě o zavržení duše, nejde o hazard, ale i lehkomyslné podání „prstu čertovi“ může mít, jak záhy uvidíme, dalekosáhlé následky. Martin si začal s čerty hrát… odmítne však jejich „cinknutý“ karty, rozdá svoje „poctivý“ a vyhraje.

Když Lucius vidí, jak Karborund s Omnimorem prohrávají, zavolá na pomoc zkušeného „borce“, Dr. Solferna (Vladimír Ráž). Solfernus není žádný opelichaný venkovský čert, ba právě naopak, je distingovaný, upravený, s vystupováním advokáta či politika před volbami. Doktor bičem odežene ostatní čerty a zaníceně pronese: „Třesu se hněvem, pane Kabáte, když vidím tak bystrého člověka ve společnosti takových přitroublých otrapů.“ Na to mu Martin velmi bystře a s potutelným úsměvem odpoví: „Abych jim pravdu řek, pane doktor, mně je čert jako čert.

Každej drobátko smrdí peklem, že jo?“ Solfernus mu nabídne „rychlejší a napínavější“ hru: „Co byste říkal očku?“ Nechce ale hrát o peníze… Ve prospěch hry o duši vypočítává řadu pokrokových argumentů: „S tím ohněm pekelným, to jsou babské tlachy… A duše, viděl jste někdy duši?“ Martin však opět odmítne. „Tak si zahrajeme o ten váš kabát,“ nenechá se odbýt Solfernus. Martin svolí. Starý děravý kabát proti deseti dukátům? Hazard začíná. Martin prohraje, nad Dr. Solfernem se nevyhrává. Pohádka dobře ukazuje dalekosáhlý dopad hříchu. Solefernus se slovy „přeci jen jsi hlupák, zemský červe“, bere kabát a z jeho kapsy vítězoslavně vytahuje úpisy Káči a princezny.
Montanistické vyznání otce Školastyka

Martin se rozhodne, že se pokusí napravit, co „spískal“, a tak jde za otcem Školastykem. Ten je však neústupný a prohlašuje, že, kdo podá „peklu prst“, je ztracen navěky. Když Martin oponuje s tím, že každý někdy „škobrtne“, poustevník pyšně prohlásí: „Já jsem na světě už šedesát let a ještě jsem neškobrtl, a proto mne jistě čeká mnoho slastí nebeských.“ Na osudu dívek mu vůbec nezáleží. Na postavě otce Školastyka jsou vykresleny dva závažné věroučné omyly. Prvním z nich je nedostatek naděje v Boží milosrdenství a tvrdost srdce. IV. lateránský koncil učí: „A upadne-li kdokoliv po křtu do hříchu, může se vždy skrze opravdové pokání obrodit.“

Školastyka lze v tomto ohledu prohlásit za montanistu, tedy stoupence sekty, jejíž vyznavači ve druhém a třetím století hleděli „skrz prsty“ na svátost manželství a prohlašovali, že některé hříchy (např. cizoložství) nelze odpustit. Druhým omylem otce Školastyka je přesvědčení o vlastním „neškobrtání“. To je nejen nebezpečný sebeklam, neboť „i spravedlivý hřeší sedmkrát denně“, ale také neskonalá pýcha. Na nemilosrdná poustevníkova slova Martin správně při svém odchodu odpovídá: „Ale jestli ti dá tentokrát Pán Bůh za pravdu, tak to bych se musel strašlivě mejlit.“

Nekřesťanský postoj otce Školastyka tragicky vynikne ve chvíli, kdy za ním po Martinovi přichází anděl Teofil (Antonín Šůra) s „chlebem vezdejším“ a smutně mu ohlašuje, že princezna a Káča upsaly duše Satanu. Poustevník však nemá soucit a začne hromovat, že kdyby se takovéto věci pro nic za nic odpouštěly, tak by na světě nebyla žádná disciplína. Anděl namítne: „Ale náš Pán…“ Otec Školastyk ho však nenechá domluvit: „Jak já bych k tomu přišel, abych byl za všechny své mimořádné zásluhy odměněn stejně jako každá hříšná, neřestná holka?“ Ten, kdo se však domnívá, byť upřímně, že se do nebe dostane díky svým „mimořádným zásluhám“, kráčí paradoxně po cestě vedoucí zcela opačným směrem.
Vznešený (a kudrnatý) Ismael ze Solfernérie

Trubač na zámku ohlašuje, že jeho veličenstvo král přislíbil ruku princezny „vznešenému princi Ismaelovi ze Solfernérie“. Tím ovšem není nikdo jiný než doktor Solfernus. S ním se na zámek dostavil i Karborund v podobě myslivce a neúspěšně se uchází o Káču. Když Dišperanda a „vznešený princ Ismael“ kráčejí v čele průvodu k trůnu, předstoupí před ně otec Školastyk a chce jim požehnat. Pokropí je svěcenou vodou, která však pekelnému ženichovi vůbec nesvědčí, s hrůzou zmizí v sirných oblacích. Káča se v leknutí přitiskne ke Karborundovi, a ten stáhne do pekla alespoň ji.

Martin Kabát mezitím navštívil loupežníka, kterého hryže svědomí – „takový to ouzko tadydlenc“. Vypráví, co se seběhlo v Čertově mlýně, a oznámí mu, že musí jít do pekla, aby vše napravil. Sarku Farkovi poradí, aby pověsil loupení na hřebík a věnoval se práci. Ten o tom ale nechce slyšet. Nakonec však Martinovi dá svůj pracovní kyj a ten odchází do duchovního boje se slovy: „Tak, s pomocí Boží, jde se!“
Válka s peklem

Martin dorazí do pekla a ptá se po Dr. Solfernovi. Aby z čertů dostal odpověď, musí je trochu pobídnout kyjem, nakonec mu ale prozradí, že je „u nejvyššího Belzebuba na konferenci“. Solfernus se snaží smazat špatný dojem z blamáže, kvůli které se mu Belial (Rudolf Deyl ml.) posmívá. Nicméně duše (úpisy) má, a tak je se servilním výrazem předloží Belzebubovi (Ladislav Pešek). Ladislav Pešek, který hrál většinou hodné dědečky, se ujal role nejvyššího (či snad nejnižšího?) démona s naprostou bravurou. Přitiskne si úpisy k sobě a slastně šeptá: „Už vás mám v drápech… Utíkej znovu do světa, Solferne! Víc dušiček chci! Víc! Miliony! Rozumíš? Miliony! Celý svět schramstnu do své tlamy!“ Šepot přechází v řev. Na tváři se zrcadlí čistá nenávist.

Martin Kabát, který celou scénu pozoroval zpoza rohu, vyběhne a vytrhne Belzebubovi úpisy z pařátů. „Co tu chce ta umrlčina?“ zaskřehotá démon. Belial přikáže: „Padni, červe, na kolena a klaň se velebnosti jeho veličenstva.“ Martin na to: „Jen ne tak zhurta, milej pane. Já jsem na to padání moc tuhej v kolenou.“ Křesťan by měl mít v sobě vždy dostatek odvahy odmítnout uposlechnout nařízení k hříchu, byť by to požadovala sebevyšší pozemská autorita. „Roztrhněte ho jako hada!“ zařve Belzebub. Káča dostává strach. Martin se ji snaží uchlácholit, ale i na něm je vidět, že ho pomalu opouští odvaha. Do věci se uhlazeně vkládá Dr. Solfernus: „Klid, vaše veličenstvo, klid. Nám je přeci cizí hrubé násilí… Ty úpisy patří vám, pane Kabáte, ale vy je dobrovolně svěříte v ochranu jeho veličenstvu jakožto představiteli první mocnosti světa.“

Martin je ale pevný ve svém přesvědčení. Ďáblové začnou být nejistí. V tom přichází Belial s novým nápadem. „Víte, pane Kabát, co je to strach?“ „Milej pane, musím se vám přiznat, že ne.“ Belial mu tedy ukáže „lože vyvrhelovo“ – věčné zatracení. V tomto bodě je pohádka zcela výjimečná. Ostatní nebojsové se naučí bát, když dostanou strach o nějakou blízkou osobu. To je jistě vhodný pohled na věc. Ale Hrátky s čertem k tomu přistupují jinak. Káča se zahledí na vyvrhelovo lože a omdlí hrůzou. Také Martin v úděsu ustrne. Pak si ale vzpomene, že peklo nad ním získá moc, jen když se mu sám oddá. Úpisy nevydá! „V tomhle je celej ten váš kumšt. Zpitomět lidi. Udělat z nich zbabělý, ustrašený zvířata… Vy si myslíte, že můžete poctivýho chlapa jen tak zlehka ztupachovatět, až vám bude poslušně žrát z ruky?! Takovou hanbu sám sobě neudělám.“ Úpisy roztrhá.

Belzebub se postaví a zapráská bičem. Začíná boj celého pekla proti jednomu dragounovi. Ale člověk v tomto boji není nikdy sám. Najednou do pekla pronikne paprsek světla a anděl shůry oznamuje, že Martin Kabát je člověk spravedlivý a peklo nad ním nemá žádnou moc. „Nevydáte-li Martina Kabáta dobrovolně, vtrhne tam nebeská jízda!“, vyřkne anděl Teofil svůj ortel. Martin zvolá: „Chasa dragounská, kamarádi! Šavle ven!“ a pro sebe jen prohodí: „Tak ona je na světě přece jen spravedlnost.“
Vzestup a pád

Martin Kabát se probudí v lese. Káča nikde. Vydá se tedy za loupežníkem. V žertu mu napovídá, že je pro něj v pekle připraveno vyvrhelovo lože. Sarka Farka se zděsí, probírá celý svůj dosavadní život a začne svých činů litovat. Zde slavilo úspěch ono dnes tak často opovrhované, vysmívané a karikované „strašení peklem“. I když by mělo být naší snahou usilovat o dokonalou lítost nad hříchy, tedy litovat z lásky k Bohu, tak přesto k přijetí svátosti pokání dostačuje nedokonalá, či přesněji méně dokonalá, lítost. Papež Lev X. dokonce v bulle Exsurge Domine odsoudil Lutherovu větu: „Lítost, která vychází z rozrušení, ze srovnávání hříchů a znechucení nad nimi, kdy člověk s žalem duše rozvažuje své roky, posuzuje závažnost, počet, odpornost hříchů, ztrátu věčného štěstí a nebezpečí věčného zavržení – taková lítost činí z člověka pokrytce a ještě většího hříšníka.“

Když Martin vidí Sarka Farkovu proměnu, odchází do lesa, kde potká anděla Teofila. Tomu se smíchem vypráví, co loupežníkovi namluvil. Teofil odvětí, že vůbec nelhal a na „zatvrzelého hříšníka Sarka Farku“ čeká skutečně „pekelné lože“. Martinovi je loupežníka líto. Vždyť i „takový mizera“, jako je on, se dočkal milosrdenství Božího. Martin Kabát stojí v tomto okamžiku na zcela jiné straně než poustevník Školastyk, vyznává svou hříšnost. Prosí tedy anděla přímluvnou modlitbou za záchranu loupežníkovi duše: „Poslouchej, anděli, leť nahoru, klekni tam za mě před tou nejvyšší inštancí a řekni: ‚Martin Kabát se dává moc a moc prosit.‘“ Anděl odpoví: „Že jsi to ty, Martine, už letím.“

Dragounova modlitba byla vyslyšena. Ba co víc, může vyslovit tři přání, které mu Pán splní. Loupežníkovi bude odpuštěno, odpustí-li mu alespoň jeden z lidí, které přepadl. Martin je první, kdo tak učiní, a tak se Sarka Farkovi dostalo milosti. Martin si jako první přání vyžádá, aby směl naložit bývalému loupežníkovi „pokáníčko podle jeho gusta“. A žene ho do Čertova mlýna, který má za trest uvést do chodu. S hříchem mnohdy souvisí i povinnost nápravy škody, a tak Sarka Farkovi nezbývá nic jiného než si odpracovat, co dříve tak snadno nakradl. K mlýnu, kde stojí Martin s Teofilem, přijde otec Školastykus. Ten dlouho marně čekal na svůj „chléb vezdejší“. Vypraví se tedy anděla hledat. Teofil mu nadšeně oznamuje, že princezna s Káčou byly „vyrvány pekelným plamenům, a jestli si to ještě nezkazí, zůstane jim nebeská brána otevřena“.

To je pro poustevníka šok. „Tak do nebe?! Nemravy, necudy, holky rozjívené. Do stejného nebe jako já, svatý otec Školastykus?! Ne, to by nebyl Pán Bůh spravedlivý!“ Poustevník zvedne zaťatou pěst k nebi. V tu chvílí třímá anděl v ruce hořící meč a vážným hlasem pronáší soud: „Ďábelská pýcha z tebe mluví, poustevníku. Nelidskou zpupností jsi oděl svoji duši. Vstupte mocnosti pekelné!“ I zde Martin zasáhne svou „přímluvnou modlitbou“. Jeho druhým přáním je, aby si otec Školastykus odpracoval trest v mlýně. To je nejslabší moment celé pohádky, z něhož je cítit závan socialistického myšlení. V Martinových slovech, „aby taky jednou poznal, co je prácička“, zaznívá pohrdání duševní prací, kterým se komunismus vyznačoval.

I přes tento nedostatek film dobře vykresluje hřích proti Duchu Svatému, jehož se otec Školastykus dopustil. A tím je: „Závidět jinému Boží milost“. Anděl přikáže poustevníkovi, aby se dal do práce, a Martina se zeptá, jestli má ještě nějaké přání. „Ještě kdybych měl tuhle do fajfky co nacpat.“ „Staniž se.“ V dnešní době maniakálního honu na kuřáky vyznívá tato scéna vskutku kontrarevolučně. Bůh přeci stvořil všechna dobra, abychom jich rozumně užívali. A ta trocha tabáku přijde občas vhod. Konec konců mezi kuřáky najdeme i takové světce, jako byl například sv. Pius X.
Není pusa jako pusa

Martin se v lese posadí na starý pařez a spokojeně si prozpěvuje. Když tu se náhle přiřítí Káča. „Martine, Martinečku, celou cestu z pekla za tebou utíkám… Celej život se už od tebe nehnu!“ Na to starý dragoun: „Anděli, pomoz. Pomoz!“ Anděl však mezitím letěl na zámek, aby princezně Dišperandě zvěstoval, že „nabyla milosti Boží“. To symbolizuje i bílá lilie, kterou drží Teofil v ruce. Zastihne ji však, jak se s bývalým Káčiným myslivcem „pusinkuje“ v altánu. Lilie zvadne a anděl smutně odchází. Letí za Martinem. Ten se snaží Teofilovi „nenápadně“ naznačit své další přání: aby ho zbavil vdavekchtivé Káči. Anděl mu ale připomene, že třetím jeho přáním byla fajfka tabáku a další už nemá.

Martin jen odevzdaně prohlásí: „Poustevníka jsem zachránil vod pekla, loupežníka jsem zachránil vod pekla, a teď ho s tebou, Káčo divoká, budu mít já sám.“ Uchopí ji do náručí, přičísne si kníry a Káču políbí. Slunce, které je pozoruje, se začne usmívat. Usmívá se i přihlížející loupežník Sarka Farka, dokonce i otec Školastykus. V čem se liší pusa princezny Dišperandy, při níž vadne lilie, a pusa, kterou dostala Káča od Martina? Pro princeznu to byla jen zábava, flirt s dalším „kudrnáčem“, kdežto Káče se splnilo její přání dostat poctivého muže, který to s ní „bude myslet dobře“. A vůbec nevadí, že si ho ještě nedávno spletla se „starým plesnivým čertem“.
COVID-19 nie je choroba, COVID-19 je globálny test inteligencie jedincov, spoločenstiev, národov a štátov.
Dinosauri sa venovali výhradne problémom vlastného rastu.

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 54776
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 30 lis 2025, 22:58

https://svobodny-svet.cz/bankovni-sejf- ... eti-valek/
Bankovní sejf urychlil zhoubnou destrukci relikviáře sv. Maura, ten přežil staletí válek
RELIKVIARSVMAURA-678x381[1].jpg
ANDREJ ŠUMBERA
„Před čtyřiceti lety, v roce 1985, ustrnuli kriminalisté i kastelán hradu Bečov v němém úžasu, když po vypáčení prken hradní gotické kaple na ně zasvítily zlaté plochy stříšky relikviáře a třpyt drahokamů a věžiček s horskými křišťály. Ty vyčnívaly z nejspíše narychlo zbudovaného úkrytu. Vzhledem k mimořádné hodnotě se vžilo pojmenování nález století.“ To se píše v knize, která právě vyšla, aby oslavila tento mimořádný skvost, od jehož nálezu uplynuly přesně čtyři desítky let. Výjimečný klenot doprovází vysloveně detektivní příběh, kdy se kriminalistům podařilo odhalit, kde je ukryt těsně před tím, než by o něj Československo bývalo přišlo. Po sedmi letech čekání se pak Maur dočkal péče. Následovalo dlouhých jedenáct let, kdy na něm pracovali restaurátoři, aby mu vrátili jeho velkolepost. To jediné je jisté. Jinak je vše kolem této mimořádné památky dodnes zahaleno závojem tajemství. My jsme si už tady v pořadu Rada starších povídali o relikviáři v minulých letech, ale protože má letos ono výročí, kdy ho znovu spatřily lidské oči, jsem moc ráda, že si mohu o této výjimečné kráse popovídat s restaurátorem, který byl coby učedník na samotném začátku objevu, a nakonec tuto práci po jedenácti letech, už coby mistr svého řemesla, dokončil. K letošnímu výročí také dokončil velkou výpravnou knihu Relikviář svatého Maura. Andrej Šumbera je mým dnešním hostem.

Martina: Andreji, já jsem použila tvůj obrat z knihy, že „vše je zahaleno závojem tajemství“. Když bys to měl jen tak vyjmenovat – jaká všechna tajemství jsou za relikviářem svatého Maura?

Andrej Šumbera: Ono to není jenom v jeho historii, kdy se nalézá v Čechách, ale v celé jeho historii. Je to mimořádný předmět, který byl pojat trochu jinak než jiné významné relikviáře. Třeba jeho ikonografie nebo i plastické ztvárnění sošek a reliéfů – to je zcela výjimečné.

Já rád na přednáškách ukazuji velké detaily fotografií, aby lidé viděli, jak krásné jsou portréty apoštolů a dalších sošek a reliéfů, čímž je to výjimečné oproti jiným relikviářům, kde mají spíše strnulé pohledy. Ale to je jenom jedna ze záhad – jak tento relikviář vznikl a čím byl benediktinský klášter jinačí.

Pak je další krásná záhada, a to, čím to je, že se zachoval, když je dokázáno, že tam každých sto let byly minimálně dvě války, na území dnešní Belgie. Klášter byl mnohokrát vypleněn, a relikviář vždycky zůstal zachován. Já vždycky říkám, že tento relikviář měl velké štěstí, je ochráněn nějakou mocí, a vždycky, když už to vypadalo bledě, nastala nějaká zázračná situace a relikviář byl zachráněn. A o jeho historii v Čechách si budeme povídat potom dál.
Martina: Ano, ty jsi dokonce říkal – a v knize to uvádíš – že tento relikviář má svou šťastnou hvězdu, která ho pravděpodobně celou jeho existenci provází. Tvá kniha, kterou jsi vydal, je krásná výpravná kniha, kde lidé mohou možná poprvé vidět opravdové detaily relikviáře. A já, i když jsem u něj stála zcela blízko, některou krásu reliéfů dokážu docenit až teď na obrovských zvětšeninách.

Ale tato kniha zpracovává čtyři okruhy: Krása zlatnických technik. Svědectví víry. Dramatický příběh. A proces restaurování. Já bych se zastavila u všech, ale samozřejmě mě láká onen dramatický příběh.
Relikviář měl být prodán za půl milionu dolarů, kriminalisté ho vypátrali na poslední chvíli

Martina: Jak už jsi naznačil, legenda o tom, jak byl relikviář nalezen díky důvtipu kriminalistů, je opravdu velmi chytlavý příběh, a myslím, že posluchači jej znají, ale třeba možná někteří ne. Tak tedy v roce 1984 obchodník Danny Douglas ve Vídni iniciuje jednání, na kterém chce odkoupit památku ukrytou v Československu a nabízí až 500 tisíc dolarů, to znamená opravdu velký ranec peněz. Jak to bylo dál?

Andrej Šumbera: Na tomto jednání byl zástupcem původních majitelů rodu Beaufort-Spontiniů, což pochopitelně nemohl říct, protože by se udělalo jednoduché vodítko, kde asi tento vzácný poklad bude ukryt. Jednal dlouho s pracovníky ministerstva kultury, a tam byli infiltrováni kriminalisté – takže to byla lest.

A proč se do toho kriminalisté vložili? Protože tehdy někdo na ministerstvu kultury, když se tato transakce nabídla, říkal: „Dobře, proč ne, bolševik potřebuje dolárky. Ale musíme prověřit, jestli to je seriózní obchod, jestli na nás nečeká nějaký podvod, nebo jestli to nepochází z trestné činnosti.“

Takže to logicky dali kriminalistům, aby to prověřili. A hlavně major Maryška má mé sympatie. Já jsem se s ním několikrát potkal. On tento úkol rozšířil, protože si řekl: „A co kdybychom relikviář nějakým způsobem vypátrali sami?“ Což by pochopitelně zvýhodnilo pozici při jednání, tudíž by pozice toho obchodníka byla slabší a nemohl by si říct tolik peněz. A případně věděli, že jestli jde o nějaký umělecký předmět, tak by bylo docela hezké, kdyby zůstal na území České republiky, což se nakonec stalo.
Láhve vína a koňaku nalezené s relikviářem měly podle majitelů stejnou cenu jako samotný poklad

Martina: Ale já jsem se v té knize dočetla, což jsem vůbec nevěděla, že na konci největší pomoc kriminalistům – den před podpisem smlouvy o prodeji neznámého předmětu, který údajně neměl vztah k naší československé nebo české historii – poskytla recepční v hotelu v Karlových Varech, protože tam se Douglas ubytoval a začal si objednávat tiskovou konferenci, a řekl, jak velký předmět tam bude vystavovat, takže se kriminalisté najednou měli čeho chytit. Jak vlastně vznikla tahle náhoda?

Andrej Šumbera: V tu dobu byla připravena smlouva k podepsání tak, jak se obě strany dohodly. Kriminalisté v té době opravdu nevěděli, kde to je, ale nezaháleli, skutečně po tom pátrali, ale nedopátrali se.

A pomohla jim až tahle informace, takže si řekli: „Aha, Karlovy Vary. Co je v okolí? Bečov.“ A začali znova pátrat, šli znova do knihovny Uměleckoprůmyslového muzea, a tam v nějakém katalogu zjistili, že se tam nalézal tento relikviář, ale to už byla záležitost vyloženě hodin.

A pan Douglas – já jsem s ním mluvil – považoval obchod za uzavřený, protože si, tak jak se to dělá, podali ruce, a bylo to hotovo. Ale český kriminalista, zvlášť v minulém režimu, používal různé finty, a prostě jim to vyfoukli.

Ale myslím, že ve hře byla ještě jedna věc. Podle mě původní majitelé samozřejmě doufali, že tento předmět odkoupí, a už měli kupce. Pak se zjistilo, že jim bylo slíbeno, že by to odkoupil slavný Getty Institute, který by to tehdy údajně odkoupil asi za pět nebo za šest milionů dolarů, zrestauroval, a stalo by se to součástí jeho sbírek.

Ale myslím, že oni nedoufali, protože věděli, že když se takováto věc vykope, objeví, tak se nepovolí vývoz. Takže v té smlouvě byla pojistka, že v takovém případě jim Československo zaplatí ty samé peníze, ale hlavně – oni podle mě opravdu spoléhali na to, že si budou moct odvézt láhve vína a koňaku.

Martina: Což je další věc, o které se příliš neví – že když kriminalisté nakonec pomocí detektorů kovů našli relikviář sv. Maura, tak on byl obložen lahvemi vína a koňaku. A to byla věc, která se k tomu Maurovi nepřidávala. Bylo to dlouho nepovšimnuto.

Andrej Šumbera: Oni totiž věděli. Oni byli zřejmě velcí sběratelé archivních vín a koňaků. A já, když jsem mluvil s panem Beaufort-Spontinem ve Vídni, když jsem tam měl přednášku, na kterou přišel i s bratrem, tak on si povzdechl a ptal se, co je s tou kolekcí.

A já jako restaurátor jsem o tom prakticky nic nevěděl. To bylo asi před 15 lety, začalo se o tom mluvit až později. A on si povzdechl, že ty láhve měly stejnou cenu jako relikviář. Já jsem jenom vytřeštil oči, mě to vůbec nenapadlo.

Ale potvrdilo se to při nějakých zkouškách světových sommeliérů. Takže on podle mě doufal, že si aspoň odveze ty lahve, protože v tom měl majetek stejně vysoký jako u samotného relikviáře.
Kriminalisté pořídili videozáznam nálezu, ale všechny záběry s lahvemi chybí

Martina: Já jsem ve svých starých scénářích našla, že jsem v roce 2017 dělala rozhovor s kastelánem Bečova Tomášem Wizovským, a že to byl teprve on, kdo inicioval, aby se tato hromada lahví, která ležela v zámeckém sklepě nepovšimnuta, nějak zpracovala, katalogizovala, a díky tomu vznikla možná nejucelenější sbírka archivních vín v Evropě. A Tomáš Wizovský mi říkal, že do té doby – na radu bývalého kastelána – dvakrát ročně zapaloval u vín sirný knot. A nakonec se zjistilo, že tato sbírka má cenu circa 30 milionů korun. Ale není kompletní.

Andrej Šumbera: Počítejme. Těch lahví, jak tvrdí Beaufort-Spontin, tam bylo sto dvacet.

Martina: To víc, protože jich tam zůstalo sto třicet tři.

Andrej Šumbera: Teď jich je osmdesát.

Martina: Já mám informaci z toho roku 2017, že je to sto třicet tři lahví.

Andrej Šumbera: To bylo. Já mám pocit, že je tam velký rozpor mezi tím, co tam bylo – a teď to prostě zmizelo. A to je podle mě i záhada relikviáře a toho, proč je kolem toho mlha.

Protože kriminalisté podle mě věděli, jakou to má hodnotu, a jestli si vybrali lahve, které měly zachovalou vinětu, a zvlášť lahve s koňakem, tak jestliže teď je odhadnutá lahev vína bez viněty na milion korun, tak u koňaku má třeba lahev cenu 30 milionů – jenom jedna lahev. To jsou astronomické peníze.

A oni se pochopitelně nechlubili tím, jestli buď nějakou lahev při vykopání rozbili, nebo vypili, nebo si ji schovali – protože na černém trhu se starožitnostmi v Čechách se šušká, že nějaké lahve v Čechách kolují. To je těžké.

A já se tedy nedivím, že se tím kriminalisté nechlubili. Hlavně oni pořizovali záznam. Celé vykopání nahráli na video, a pochopitelně v žádné části záznamu, které by se toho týkaly, není vidět jediná lahev. A tento záznam…

Martina: Tento záznam se ztratil?

Andrej Šumbera: Měl ho pan major Maryška, a ten řekl, že je to na starém přístroji a nelze to přepsat na něco jiného, což podle mě byla trošku zavádějící informace. Nakonec něco vydal a pečlivě sestříhal. Je tam vidět, že to je sestříhané jinak než jaký byl záznam, to pozná i laik jako já. Hlavně to zamaskovat, že v záběru není jediná lahev.

Martina: Našly se pak třeba na černém starožitnickém trhu některé z těchto láhví?

Andrej Šumbera: Já jsem od několika starožitníků slyšel, že to někde kolovalo, že o tom slyšeli, ale důkaz nemám. Ale něco si zjevně ti kriminalisté, nebo někdo, tam nechali, a pak to dali na trh a prodali to – ale to už je dneska asi promlčená záležitost.

Ale nějakým způsobem s tím pochopitelně manipulovali, a protože to nebyli hloupí lidé, tak se podívali do aukčních katalogů, a tam nějaké koňaky z nějakého roku byly. Jeden historik napsal, že tam byly láhve, kdy koňaky v roce osmdesát pět měly cenu třicet tisíc liber – lahev.

Martina: Já jsem se dočetla, že skupina znalců z ikonického vinařství, odkud jsou tyto láhve s vinětou, Château d’Yquem, navštívila Bečov, a vyčíslili sbírku těchto lahví, které tam byly, na těch 30 milionů, a byli dojati, protože některá svá vína viděli v této kolekci vlastně poprvé v životě, protože už nebyla zachována.

Andrej Šumbera: Tam jsou vlastně nejstarší vína vůbec. Tam jsou některá 150 let stará vína, to je naprostý unikát. Já jsem byl pozván na tu ochutnávku jako čestný host. Sommeliéři, to jsou všechno mladí kluci kolem třiceti let, protože mají chuťové buňky v nejlepším stavu.

A já jsem si říkal: „Nehrají to na nás? Nedělají tady nějaké divadlo?“ A jelikož jsem seděl v první radě, tak oni si vždycky po pěti vzorcích dávali pauzu, a já jsem se přiklonil k těm skleničkám a přivoněl jsem si, a byly to opravdu omamné vůně – nádhera.

A já jsem si říkal: „Tak tito kluci si opravdu nevymýšlí, to je něco.“ Já jsem opravdu viděl, jak jsou z toho uneseni a dojati, protože oni jezdí po celém světě, a teď najednou přijedou na Bečov a zkouší tam něco naprosto unikátního.
Kastelán Macek zachránil relikviář třikrát – naposledy tím, že promluvil před novináři

Martina: Já si teď uvědomuji, že jsme se začali věnovat vínu a koňakům a trochu jsme pozapomněli na hlavního hrdinu celého mysteria – na relikviář svatého Maura. Tehdejší kastelán, který byl u vyzvedávání relikviáře, kastelán Macek, podle toho, co jsem se dočetla, zachránil relikviář pro nás ostatní hned dvakrát. Nejprve, když kriminalistům, kteří s detektorem kovů šmejdili všude možně po zámeckých zahradách, řekl, že poklady bývají většinou pod střechou.

Andrej Šumbera: Zvlášť kovové.

Martina: Ano, a tak je navedl do kaple. A podruhé, když ho přivolali k už odkrytému nálezu, o jehož existenci v tu chvíli věděli jenom kriminalisté a on, tak trval na sepsání nálezového protokolu, protože s inventárním číslem už nemohl tento nález jen tak tiše zmizet. Myslíš si, že byl takový plán, že by ho tehdejší vláda zkrátka prodala, protože devízy se jim líbily?

Andrej Šumbera: Já jsem přesvědčen, že ano. Kriminalisté dělali svou práci, a je to vlastně nezajímalo. Oni dostali úkol, ten splnili, a relikviář vypátrali, byť jim nakonec na poslední chvíli zasvítila šťastná hvězda.

Ale pak je tam ještě další rovina, protože pak najednou bylo kolem relikviáře asi dva měsíce docela hrobové ticho. A pan kastelán Macek mi vyprávěl, že on to v zásadě, když to řeknu česky, nenápadně vykecal.

On musel podepsat mlčenlivost, že se o okolnostech nálezu a co a jak nesmí nikde nic říct, a on to jemně pustil do světa, takže nakonec vyšel i nějaký článek v Mladé frontě. A vlastně tím, jak to vešlo ve známost, tak kdo by pak veřejnému mínění vysvětlil – byť to bylo za komunismu – že jsme prodali vzácnou památku někam do ciziny. To už by neprošlo.

Takže on má podle mě celkem tři zásluhy. Bylo docela humorné poslouchat jeho vyprávění, jak tam běhali s detektorem a nesměli mu nic říct. A on pak říkal, že jestli je to kovové, tak přece někdo neschová do země, ale ukryje to dovnitř. Takže se pochopitelně nabízela kaple.

A kriminalisté byli tak zkušení, že si všimli, že tam jsou krásné dřevěné fošny, a jedna fošna, kde jsou péra, kde to do sebe zapadá, tak to bylo poškozeno. Čili je napadlo: „Aha, tady s tím někdo hýbal,“ tak to tam opravdu otevřeli.

Relikviář byl původně zasypán hlínou v jakési bedně, ale ta bedna se propadla, takže se do té bedny vsypala zemina. A tam opravdu stačilo, že to prkno poodkryli, a tam na ně koukaly věžičky relikviáře. To prostě muselo být humorné.
Major Maryška z kriminálního příběhu vytvořil legendu a každý rok pak přidával novou historku

Martina: To muselo být mysteriózní. Ale major Maryška – jak říkáš, že jsi byl při předání památky Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze v prosinci osmdesát pět – na všechny otázky odpovídal velmi nekonkrétně, velmi vyhýbavě, přestože vy jste to potřebovali vědět kvůli tomu, abyste porozuměli technickému a praktickému stavu tohoto předmětu. Jak sis tehdy vysvětloval, že kriminalista mlží, mlčí?

Andrej Šumbera: Že mlží proto, že k tomu má důvod. Mě napadlo, že ty okolnosti byly nestandardní, to znamená, že se neměli čím chlubit. To je jedna věc. Druhá věc je, že oni jsou málomluvní většinou, to je jejich tradice, takže zachovávali dekorum a opět byli zticha.

Ale hlavně, což jsem tehdy nevěděl, že v tom – myslím – hrály roli ty lahve vína a koňaku. To si myslím. Už tehdy pochopili, jakou to má hodnotu – takže některé věci, okolnosti nálezu, fotodokumentace, video – nic nebylo.

Dokonce byla vernisáž nějaké výstavy v Policejním muzeu, a jeho současný ředitel pátrá v archívech kriminální policie po tehdejších zápisech. Každý detektivní příběh má pochopitelně svou složku, a tam není nic. Tam prostě není nic – prostě všechno zmizelo.

Martina: Aby ses něco dozvěděl od kriminalistů, tak jsi požádal novináře Jedličku, aby se pokusil do Zemědělských novin vyzpovídat majora Maryšku a aby se svěřil do oblíbeného sloupku kriminálních příběhů, který byl tehdy v Zemědělských novinách velmi čtený. A mě to vlastně až mrzí, protože to vypadá, že teprve tam se zrodila legenda – že si pan Maryška řekl, že v rámci dobrého příběhu nebude kazit příběh pravdou.

Andrej Šumbera: Přesně. To bylo velmi humorné, protože maminka byla novinářka, a pan Ivan Jedlička byl vlastně náš rodinný přítel, který k nám často chodil na návštěvu. A já jsem se pochlubil tím, že jsem byl u nějaké naprosto výjimečné památky, takže on zastřihal ušima a říkal: „To je zajímavé, o tom bych mohl napsat.“

A já jsem byl rád, protože ten kriminalista se pochopitelně rád pochlubil. Takže tam vznikl příběh, který už v té době musel být trošku přimalovaný. A proč ne? Ale faktem je, že pan Maryška, když věděl, že to lidé baští, tak každý rok přidal nějakou novou historku a vytvořil z toho nádhernou legendu.

Takže dneska máme slovutný příběh, jak kriminalisté něco vypátrali. Ale tím nechci snižovat jejich zásluhy, a rozhodně si přihřáli svou polívčičku.

Martina: A pravdou je, že my jsme lidé povrchní, a když nám někdo k tak překrásnému historickému artefaktu přibalí ještě takovouto chytlavou legendu, tak se to prostě prodává samo. A vlastně to Maurovi prospělo.

Andrej Šumbera: To je zajímavé. Fakt to zná každý v Čechách, je to zlidovělá legenda. Nikoho nezajímá, co svatý Maur byl za mučedníka, nebo jaké jsou tam příběhy, jakou to má uměleckou hodnotu, ale zajímá je, jak to bylo vypátráno.

A pak to dostalo cejch, že to je druhá nejvzácnější památka v Čechách, a lidé to přijali a takhle to berou. A moje kniha je také trošku snahou relikviář rehabilitovat s tím, že má další velmi hluboké hodnoty, které stojí za to rozepsat, což doposud nikdo neudělal. Takže já se o to trochu jakožto restaurátor snažím.
Beaufort-Spontiniové možná vyvezli relikviář z Belgie nelegálně a chtěli ho prodat už za první republiky

Martina: Hned se do toho pustíme. Ale přesto by mě zajímalo – protože ty jsi několikrát mluvil s tehdejším kastelánem Bečova, s panem Mackem, mluvil jsi s kunsthistoriky, s původními majiteli Beaufort-Spontiny, mluvil jsi s obchodníkem panem Douglasem, mluvil jsi opakovaně s majorem Maryškou – jestli jsi dospěl k tomu, jak to tedy bylo? Přišel jsi této věci na kloub? Nebo je to tak dokonale zahaleno, že už se nikdo nedostane pod povrch?

Andrej Šumbera: Tak to je jako legenda o králi Artušovi – to už prostě nikdy nezjistíme. Ale to je svým způsobem hezké, ať to prostě nějak je. Já myslím, že to nejde. Nejde. To jsou opravdu jenom hypotézy.

Tam jsou jasná jenom některá fakta: Že to iniciovali ti majitelé, a přišel ten obchodník. Faktem je, že to tady kupodivu nikomu nechybělo, protože západní Čechy byly částečně brány i jako německé, a soupis památek, který sepsal místní historik umění Antonín Gnirs, takže tento katalog vycházel německy. A tady nikoho z kunsthistoriků nenapadlo – kde to vlastně je?

Takže z významných relikviářů, kterých je ve světě asi jenom patnáct, jeden zmizel, a nikomu to nebylo divné. Pak je tam tedy ještě jiný příběh.

Byl slovutný belgický kunsthistorik Robert Didier, který o tom prakticky hned po nálezu napsal velmi fundovaný článek, že relikviář sv. Maura byl znovu objeven, a my jsme to našli v nějakém odborném časopisu. A já jsem říkal: „Proboha, kde on všechna ta data bere?“ A díky tomu jsme zjistili, že v jednom německém archívu je celá kolekce kvalitních fotografií.

A moje domněnka je, že Beaufort-Spontiniové, když se z Belgie přestěhovali na Bečov, vlastně tento relikviář proti souhlasu belgické vlády odtáhli do Čech. A podle mě se už za první republiky snažili tento relikviář prodat, a proto si objednali vynikající fotodokumentaci.

Zatímco jiné relikviáře měly třeba dvě, tři fotky, tak tehdy fotograf z fotoarchívu Marburg udělal sto padesát fotek. To byla dokonalá fotodokumentace. My jsme k těm fotkám přišli až v polovině restaurování.

Takže proč dělali tak důkladnou fotodokumentaci? Podle mě už to tehdy chtěli prodat. Ale to už jsou jenom domněnky, už to nedáme dohromady. To by musel pod nějakou přísahou mluvit pan Maryška, který už není mezi námi, a tak dále. Nedá se to zjistit.
Sejf České národní banky dokonal destrukci relikviáře – jádro vyschlo a začalo se rozpadat

Martina: Tak si necháme ten příběh tak, jak je – je to skutečně jímavé, a relikviáři to velmi prospělo. Část tvé knihy je věnována procesu restaurování. Když jste získali relikviář, tak by člověk očekával, že se na něj hned vrhnete a hned se budete snažit ho restaurovat, zachovat, uchovat, opravit. Ale vy jste na to – než se vám dostal na restaurátorský stůl – museli čekat dalších sedm let. Proč tomu tak bylo?

Andrej Šumbera: Řeknu to ve zkratce. Já jsem shodou okolností ke čtyřicátému výročí nalezení udělal přednášku v Městské knihovně, a řekl jsem si, že to pojmu nějak netradičně. Tak jsem zahrabal ve svém fotoarchivu a našel jsem tam nějaké fotografie z porady, kdy kriminalisté předali relikviář Uměleckoprůmyslovému muzeu – byla to porada asi dvaceti lidí – a já jsem to naschvál v přednáškovém sále promítl.

A tam skutečně všichni koukali naprosto tak, že nevědí, co se děje – včetně mě – protože to byla mimořádná událost, takže ze všech našich očí koukala bezradnost: „Co s tím vlastně dělat?“

Takže tam byla asi pětihodinová porada, a k ničemu se to nedobralo, takže se to nakonec zaprotokolovalo a předalo. A pak bylo několik dalších porad, a tam byly třeba názory: „Nic s tím nedělejte. Nechte to. Jenom to omyjte destilovanou vodou.“ A my restaurátoři jsme říkali: „To nejde, rozpadne se to.“ Takže se pak podařilo prosadit demontáž a dali jsme to na plata. Takže začátky byly těžké.

Martina: Promiň, já jsem ještě od tebe slyšela, že první věc, kterou udělali, bylo to, že relikviář zavřeli do sejfu, kde se dokonala destrukce relikviáře, protože najednou prudce šel z vlhkého, studeného prostředí hradní kaple do suchého, teplého sejfu.

Andrej Šumbera: Ta porada byla až po tomto. Oni to dovezli, měli to údajně tři dny na stole. Šéf těch kriminalistů, kteří sídlili u Karlova mostu, to tam měl na stole a říkal: „Už mi to tady překáží, někam si to odvezte.“

A nikdo to nechtěl, akorát všichni věděli, že je to strašně vzácné, takže to dovezli do sejfu České národní banky, kde to bylo pochopitelně klimatizované tak, aby tam bylo sucho a nic se tam nekazilo.

Tam žádné umělecké sbírky nejsou, šustí tam pouze dokumenty a papírové peníze, a nikdy tam nic jiného nebylo. Takže tam nebyla přirozená vlhkost, a shnilé jádro tím, jak vyschlo, ztratilo už veškerou soudržnost a začalo se rozpadat.

A pak to převezli do Uměleckoprůmyslového muzea, a z toho jsou ty fotky, jak tam máme vytřeštěné oči, jakože: „Co s tím?“ A potom tam byl problém, že když jsme to demontovali, tak si tehdy za bolševika mysleli, že vyrobí speciální instituci – jmenovalo se to Státní restaurátorské ateliéry, které se toho ujmou.

A oni, jak byli bezradní, nás najali na demontáž, a pak si tedy řekli: „Uděláme restaurátorský plán.“ Ale to trošku přecenili své síly a nebyli schopni nějaký plán udělat. A to trvalo roky.

Takže to byly roky osmdesát šest, sedm, osm, a pak do toho přišla revoluce a nic se nedělo. A znova se o tom začalo jednat až po roce devadesát. Mám pocit, že další první schůze byla někdy v roce devadesát jedna.

A tehdy jsem byl poprvé na Bečově, protože se zjistilo – díky tomu protokolu – že ta památka spadá pod Západočeský kraj, a tudíž je to věc západočeské památkové péče, a my jsme se v roce devadesát jedna někdy na podzim jeli podívat na Bečov. A tam to vypadalo, jako kdyby tam před dvěma týdny skončila válka. Je to prostě totálně zanedbané místo.

A tam se pak rozhodlo, že to bude vystavené znova na Bečově. A já jsem říkal: „No, tě Bůh.“ Ale já jsem velký příznivec regionální politiky, regionální kultury, prostě to tam patří, a tečka. Přitahuje to i turisty. Takže se to tam nakonec ocitlo, a i Bečov se postupně obnovil.
Restaurování trvalo jedenáct let – relikviář bylo třeba rozebrat na dva tisíce dílů

Martina: Ale to jsme už v čase hodně vpředu, protože samotné restaurování relikviáře trvalo jedenáct let. Řekni mi, z jakých profesí tě svatý Maur vyzkoušel? Protože vy, kdo jste na relikviáři dělali, jste se museli stát chemiky, truhláři, zlatníky, koželuhy, geology a nevím čím vším ještě. Co všechno bylo součástí restaurátorské práce? Protože s ničím tak komplexním jsi se, myslím, ještě nikdy předtím ani potom nesetkal.

Andrej Šumbera: Opravdu nikdy předtím, ani nikdy potom. Získali jsme tam spoustu vědomostí, které, jak to u restaurátora bývá, už jsme nikdy nemohli využít, protože tento proces restaurování byl velmi unikátní.

Byly tam nějaké základní věci. Naučil jsem se vynalézavosti, třeba si při demontáži udělat nějaká různá jemná páčidla, abychom vytáhli šetrně hřeby – někde šly samy, někde to drželo. A teď ten hřeb vytáhnout, aby se nepoškodila třeba jemná filigránová výzdoba. To byla práce.

Pak jsme museli vymyslet, jak jednotlivé sundané díly archivovat.

Martina: Abyste věděli, jak patří k sobě.

Andrej Šumbera: Naštěstí na jádru byla většina dílů zachována, byť to bylo zborcené, a odpadlých dílů – to byly sošky a tak – to se celkem dalo dohledat.

My jsme si prostě udělali jednotlivé strany relikviáře, udělali jsme si maketu z polystyrénu i s modelací, a to, co jsme sundali, jsme na tuto polystyrénovou maketu dali na to místo, kam to patřilo. Čili my jsme vlastně furt měli přehled, kde co je.

A když jsme u vynalézání, tak my jsme tam udělali plánek, který má pět set evidenčních dílů, ale často byl jeden evidenční díl složen z dalších pěti částí. Já jsem to pak spočítal, a my jsme to rozebrali na dva tisíce dílů. A teď se v tom orientovat, jak to skládat.

A ještě jsem si dopředu uvědomil: „Ale tam budou třeba takzvané restaurátorské mokré procesy. Tam nemůže být nějaká nálepka a nesmíme to poplést.“ Tak jsem udělal miniaturní visačky z tenkého plechu, který byl na tenkém drátku, a to jsme navěsili na každý díl.

Martina: Začíná mi těch jedenáct let být trochu jasných. Necítil jsi paniku, když jsi měl – obrazně řečeno – před sebou na stole dva tisíce dílů?

Andrej Šumbera: Já jsem si říkal, že když si nejsem něčím jistý, tak opatrnost přeženu. A tak jsme evidenci opravdu udělali právě díky těm maketám, na které jsme to dávali, a díky visačkám byl přehled opravdu přesný.

Takže my jsme celou dobu věděli, co se kde nalézá, kam to patří. A i když jsme výzdobu na nové dřevěné jádro přibíjeli postupně, tak tam pořád visely ty visačky. A teprve když to bylo všechno hotové, tak jsme visačky odcvakli. A hlavně všechno jsme dokumentovali. A napomohla nám i doba, protože začala éra digitálních fotoaparátů, takže jsme fotek radši dělali víc než míň.
úžasná vec...
Relikviár má rozmery 140 × 42 cm a výšku 65 cm - celkom veľký kus. Sošky na bokoch sú vysoké okolo 20 cm, na čelnej stene 25cm.
rsz_maur_celek_02.jpg
COVID-19 nie je choroba, COVID-19 je globálny test inteligencie jedincov, spoločenstiev, národov a štátov.
Dinosauri sa venovali výhradne problémom vlastného rastu.

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 54776
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 30 lis 2025, 23:30

https://casopisargument.cz/67338
Třetí republika III (1. část)
Aktuální seriál historika Jiřího Malínského se zabývá vývojem v poválečném Československu mezi roky 1945-1948

...
COVID-19 nie je choroba, COVID-19 je globálny test inteligencie jedincov, spoločenstiev, národov a štátov.
Dinosauri sa venovali výhradne problémom vlastného rastu.

Alchymista
Redakční rada
Příspěvky: 54776
Registrován: 01 úno 2017, 08:58

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Alchymista » 30 lis 2025, 23:58

https://www.echo24.cz/a/HieNp/zpravy-sv ... -mengelovi
Tajný život „Anděla smrti“: Argentina odtajnila spisy o Mengelovi, dobře o něm věděla. Navštívil ho i otec
Argentina zveřejnila dosud tajné archivy dokumentující poválečný život nacistického lékaře Josefa Mengeleho, známého jako „Anděl smrti“. Mengele byl zodpovědný za brutální lékařské experimenty na vězních v Osvětimi, zejména na dvojčatech, a po válce uprchl do Jižní Ameriky, kde žil v Argentině, Paraguayi a nakonec v Brazílii. O zprávě informují Fox News, který na základě dokumentů zmiňuje, že argentinské orgány o válečném zločinci dobře věděly. Mengele dokonce požádal německou ambasádu o zaslání kopie svého rodného listu a ta mu vyhověla.

Dokumenty, odtajněné argentinským prezidentem Javierem Mileim, obsahují fotografie, imigrační záznamy, zpravodajské poznámky a korespondenci s mezinárodními agenturami. Ukazují, že argentinské úřady věděly o jeho přítomnosti již od roku 1949, kdy do země vstoupil pod falešným jménem Helmut Gregor. Archivy rovněž popisují sítě, které Mengelemu umožnily pohybovat se po Argentině a později v Brazílii, včetně podpory místních nacistických sympatizantů.
Spisy naznačují, že Mengele nebyl v Argentině izolován. Argentinské dokumenty uvádějí návštěvu jeho otce, který údajně finančně investoval do laboratoře svého syna v Buenos Aires. Tato podpora byla součástí širší sítě lidí, která mu umožnila pohybovat se mezi Argentinou, Paraguayí a později Brazílií, kde našel úkryt u německých rodin sympatizujících s nacistickou ideologií. Archivy také obsahují fotografie, zpravodajské poznámky a interní dokumenty sledování, což dokládá, že argentinské úřady měly o jeho životě rozsáhlé informace, ale jejich reakce byla nesystematická a často opožděná.

V roce 1956 ve snaze rozšířit své obchodní partnerství získal od západoněmeckého velvyslanectví v Buenos Aires kopii svého rodného listu, požádal o soudní změnu svého průkazu totožnosti tak, aby odrážel jeho skutečné biografické údaje, a – surrealisticky – začal používat své původní oficiální jméno, což svědčilo o tom, jak bezpečně se v Argentině cítil, upozorňuje Fox News.

V polovině 60. let Mengele vstoupil do Brazílie, kde našel bezpečí v nemovitostech německých rodin ve státě São Paulo. Zde pokračoval ve svém životě pod falešným jménem Wolfgang Gerhardt a byl chráněn vládou paraguayského diktátora Alfreda Stroessnera. Archivy potvrzují, že Mengele využíval různé identity, aby se vyhnul mezinárodnímu pronásledování, a jeho životní styl byl značně zabezpečen sítí místních a zahraničních kontaktů. Proto se nebál vystupovat ani pod jménem Mengele.

Josef Mengele zemřel v roce 1979 při plavání v moři v brazilském městě Bertioga. Byl pohřben pod falešným jménem, ale v roce 1985 jeho tělo bylo exhumováno a pozitivně identifikováno brazilskými úřady, přičemž DNA testy v roce 1992 potvrdily jeho totožnost.
Odtajněné archivy ukazují, že i po letech zůstával jeho případ složitým, jelikož váleční zločinci dokázali využít slabin a roztříštěnosti poválečných úřadů, aby unikli spravedlnosti.
:pise Správne má veta znieť: ... jelikož váleční zločinci dokázali využít podpory amerických, britských a kanadských úřadů, aby unikli spravedlnosti...
COVID-19 nie je choroba, COVID-19 je globálny test inteligencie jedincov, spoločenstiev, národov a štátov.
Dinosauri sa venovali výhradne problémom vlastného rastu.

Uživatelský avatar
Kalinac
Redaktor - závislák :-)
Příspěvky: 11969
Registrován: 24 úno 2017, 20:23

Re: Historie, kterou nás neučili...

Příspěvek od Kalinac » 01 pro 2025, 22:41

Historie bojů na Donbasu ... 10 let stará :snaha:

Russian Watch : 2016. Donbas jako výcvikové místo pro Ozbrojené síly Ukrajiny a NATO
Co řekl prezident Ukrajiny Porošenko o "nezávislosti", "válce", "vnějšímu ruskému agresorovi" a "celý svět je s námi" v roce 2016
na Den nezávislosti
❓

Dne 24. srpna 2016 se v Kyjevě konala vojenská přehlídka věnovaná 25. výročí nezávislosti Ukrajiny, na které se zúčastnilo 4 000 lidí, včetně "veteránů protiteroristické operace" a rodinných příslušníků padlých vojáků v"WV projížděla Chreščatyk v samostatné koloně. Zástupci litevsko-polsko-ukrajinské brigády (LITPOLUKRBRIG) pochodovali.
Na "tribuně" vítězů reprezentoval A. Duda zahraniční svět.

Přehlídka VSU a NATO : https://rusdozor.ru/wp-content/uploads/ ... -47-04.jpg obrázek v článku dole

Porošenko informoval o "nové armádě, vytvořené téměř od nuly během dvou let"
Porošenko informoval o "nové armádě, vytvořené téměř od nuly během dvou let", z níž 75 % "bylo smluvní", o vytvoření rezervy 80 000 vojáků a o tom, že "během dvou let prošlo frontou téměř 300 000 Ukrajinců." Řekl: "Musíme investovat dalších 10 miliard hryvn, abychom mohli klidně spát."

Vojáci předali novou vojenskou uniformu bez hvězd a v červenci schválili nové insignie, vybavení s křížem na tlapach až po vybavení...

"Naším hlavním garantem jsou Ozbrojené síly Ukrajiny, a to je mnohem vážnější než Budapešťské memorandum," zahřměně na hlavním náměstí Kyjeva.

Porošenko hovořil o "hlavní cestě" Ukrajiny: "Nakonec jsme jako národ vstoupili na hlavní cestu demokracie, svobody, evropské a euroatlantické integrace. Jsem si jistý, že se to stalo nevratně. Máme vlastních 25 let zkušeností. Od mládí vstupujeme do mnohem odpovědnějšího období zralosti."

Přehlídka je signálem pro partnery i nepřítele: "Naši mezinárodní partneři obdrží z této přehlídky signál, že Ukrajina je schopna se bránit, ale potřebuje další podporu. Naše přehlídka je signálem pro nepřítele. Jsme připraveni pokračovat v boji za naši nezávislost."

Porošenkův projev neobsahoval slova o minských dohodách o řešení konfliktu na východní Ukrajině, které stanovily Donbas jako součást Ukrajiny za určitých podmínek, ale netýkaly se Krymu a Sevastopolu.

Dříve Porošenko trval na tom, že na území KLDR a ĽDR je od 9 do 200 tisíc "ruských okupačních vojsk". Dne 24. srpna "zapomněl" na "vojáky", ale aby zastrašil občany Ukrajiny, řekl, že "v okupovaných oblastech Donbasu je více než 700 ruských tanků, 1250 dělostřeleckých systémů, více než 1000 obrněných transportérů a 300 raketových systémů s vícenásobným odpalováním."

Porošenko viděl na těchto územích pouze "ukrajinské vlastence": "Zvlášť bych vám chtěl pogratulovat ke Dni nezávislosti, což je velmi důležité pro ukrajinské vlastence na anektovaném Krymu a okupovaném Donbasu... Vzpomínáme na vás a neúnavně bojujeme za váš návrat na Ukrajinu. A zdůrazňuji: děláme to politickými a diplomatickými prostředky."

Dne 24. srpna 2016 se hodně mluvilo o Rusku jako o "nepříteli".

"Nepodařilo se nám přerušit minulost... Stálé spojení s Moskvou a víra v mýtické bratrstvo, socialistický světový názor v nás seděl, visel na našich nohou jako těžká závaží a nedovolil nám jít dál," řekl Porošenko, a proto podle něj země nemohla dosáhnout cílů deklarovaných v roce 1991.

Upozornil, že to byla Ukrajina, kdo zničil SSSR: "Před 25 lety jsme si zvolili nezávislou budoucnost, my jsme vytvořili to, co Putin později nazval největší geopolitickou katastrofou."

Vyzdvihl zásluhy Ruska při formování ukrajinského národa. Ne z hlediska národní politiky v SSSR, zdrojů investovaných do Ukrajiny před a po roce 1991, ale z pohledu "hrozeb" vůči Ukrajině: "Vnější hrozba urychlila proces formování moderního ukrajinského politického národa na základě občanského vlastenectví."

Přisuzoval "lokalizaci východní hordy" v Donbasu, "pohřeb projektu Novorossija" zásluhám "ukrajinského národa": "Byli jsme to my, kdo osvobodil většinu Donbasu a lokalizoval východní hordu v jihovýchodních oblastech Doněckého a Luhanského regionu." Protože "všichni pevně stojí na postojích ukrajinského vlastenectví."

Obvinil Rusko, že nepovažuje Ukrajince za samostatný národ v Moskvě, že "téměř oficiálně" upírá "právo na etnickou jistotu", "snaží se uškrtit" Ukrajinu "jak šokováním uzavření jejího trhu, tak blokováním tranzitu do jiných zemí."

Zřejmě pro zastrašování a mobilizaci zněla: "Naším nepřítelem je země, která zabírá30x větší území a má vojenský rozpočet desetkrát větší než ten náš."

Prezident Ukrajiny zakončil svůj projev větou Majakovského: "Soudruhu Moskale, žádné vtipy o Ukrajině."
Dne 23. srpna 2016 popřál prezident USA Barack Obama Porošenkovi a lidu Ukrajiny k blížícímu se Dni nezávislosti. Blahopřání zejména znělo:
"... Tento den je zvláště důležitý vzhledem k hrozbě pro suverenitu a územní celistvost Ukrajiny, která vznikla v důsledku ruské agrese na východní Ukrajině a pokusu o anexi Krymu... Chci vás ujistit, že Spojené státy americké zůstávají odhodlány být s Ukrajinou i vy proti ruské agresi. Chci vás ujistit, že Spojené státy americké vás budou nadále podporovat ve vašem úsilí přiblížit mírovou, prosperující a evropskou budoucnost pro všechny Ukrajince."

Fakta : Ozbrojené síly Ukrajiny a NATO
V roce 2016 měly ozbrojené síly Ukrajiny dosáhnout počtu 250 tisíc lidí, včetně 204 tisíc vojáků, schválených zákonem ze dne 5. března 2015 "O počtu ozbrojených sil Ukrajiny". Velikost armády v roce 2016 dosáhla 280 tisíc lidí. To bylo umožněno šesti vlnami mobilizace v letech 2014–2015, během nichž bylo mobilizováno 210 tisíc lidí. Pokud Porošenko od roku 2014 tvrdí, že neexistuje vojenské řešení konfliktu v Donbasu, proč pak potřebuje tak velkou vojenskou organizaci, na jejíž udržování bylo v roce 2017 plánováno utratit 129 miliard UAH. (5 % HDP)?

Co tato data a data z 24. srpna na přehlídce ukazují, že během dvou let tzv. ATO šlo na frontu asi 300 tisíc občanů Ukrajiny přes vojenské registrační a náborové úřady, a v armádě už bylo více než 80 tisíc lidí?

Tato data ukazují přípravu ozbrojených sil Ukrajiny a Ukrajiny jako celku na válku, tzv. "průlom vojsk frontou". V dubnu 2018 byla tzv. ATO přeformátována na Operaci společných sil (JFO) k boji proti "rusko-teroristickým jednotkám v Donbasu", přičemž řízení bylo svěřeno Generálnímu štábu Ukrajiny. Používání vojáků v Donbasu bylo legalizováno. Masky byly shozeny a začala otevřená válka.

Ale to je jen část "vojenské výstavby" kyjevského režimu. Druhá část je, kdo skutečně vedl tuto výstavbu – orgány činné v trestním řízení.

Odpověď byla obsažena v Porošenkově dekretu ze dne 6. června 2016 "Na základě rozhodnutí Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny ze dne 20. května 2016 "O Bulletinu strategické obrany Ukrajiny".

Bulletin stanovil:
"Obranná reforma by měla vyhovět současným potřebám ukrajinské obrany, pomoci posílit potenciál obranných sil, zvýšit jejich připravenost plnit úkoly podle zamýšlení a také se účastnit společných bojových operací s jednotkami NATO."

Západní země udělaly vše pro to, aby zajistily, že řízení Ozbrojených sil Ukrajiny a dalších orgánů činných v trestním řízení bude prováděno důstojníky a generály, kteří byli vyškoleni na vojenských akademiích a vysokých školách zemí NATO. V roce 2016 bylo vycvičeno asi 150 ukrajinských vojáků ve 13 zemích aliance. Tři desítky amerických vojenských vzdělávacích institucí vycvičily 55 lidí, v Kanadě bylo 28 důstojníků vyškoleno na čtyřech vojenských univerzitách, 16 lidí studovalo na devíti britských univerzitách, 20 lidí bylo vycvičeno a vycvičeno v Německu.

V roce 2016 již byl patrný trend využívání území Ukrajiny k výcviku jednotek NATO. Ne výcvik ukrajinských vojáků silami NATO, ale naopak. Bylo jasné, že Ukrajina se stává výcvikovým areálem NATO. Ministerstvo obrany a Generální štáb Ukrajiny, výcviková zařízení, vojenské vzdělávací instituce, personál Ozbrojených sil Ukrajiny, Národní gardy a infrastruktura byly k dispozici NATO. Ozbrojené síly Ukrajiny se staly nástrojem NATO.
V roce 2022, když začala speciální vojenská operace Ruské federace na Ukrajině, kyjevský režim a západní země kladly otázky ohledně střetu Ruska a Ukrajiny, jejíž území bylo vojensky rozvíjeno Spojenými státy, Británií a dalšími zeměmi NATO?

Ne náhodou, ale zcela vědomě, si Porošenko 24. srpna 2016 jen krátce vzpomněl na pomoc Západu, která je "nutná".
"Naši mezinárodní partneři z této přehlídky obdrží signál, že Ukrajina je schopna se bránit, ale potřebuje další podporu...❗️"

Jednání o dodávkách amerických smrtících zbraní na Ukrajinu začala v roce 2014, ale už v roce 2016 Kyjev oficiálně obdržel protibateriové radary a terénní vozidla HMMWV pro armádu . Ministerstvo zahraničí nekladlo soukromým firmám žádné překážky.
Do roku 2022 přišly zbraně kyjevskému režimu z 20 zemí NATO ❗️

https://rusdozor.ru/2025/12/01/2016-j-d ... o_1622017/

Pravda může být různá. Absolutní, relativní, částečná, úplná, krutá, sprostá, naprostá, veliká… A každý má tu svou.

Odpovědět