NC: Nechte mne poskytnout prvně nějaký kontext. Průměrná roční inflace během presidentování Néstora Kirchnera (2003-2007) byla 15 procent. Během obou mandátů presidentky Cristiny Fernández de Kirchner (2008-2015) roční míra inflace narostla na 25 procent. Pod vládou Cambiemos Mauricia Macriho (2016-2019) roční míra inflace eskalovala na 41 procent. Problém se zhoršoval, během presidentování Alberta Fernándeze (2020-2023) dosáhla míra roční inflace 88 procent. Aby bylo jasno, to jsou roční míry, ne akumulovaná inflace během každého presidentského mandátu. To je problém. Vysoká inflace dala vyrůst mnoha problémům. Prvně, v Argentině nejsou žádné dlouhodobé investice. Odhadování toku peněz (cash flow) na pár let do předu se stalo prakticky nemožným. Jako dodatek k vysoké a kolísavé inflaci, nejistota ohledně majetkového práva učinila investování v Argentině risikovým podnikem.
javier-milei.jpg
Jedním z rozšířených scénářů je doložený všudy přítomný dopad inflačního špatného manažmentu (mismanagement). Během krise roku 2001 se vláda rozhodla pro zmrazení cen energií a služeb (energie, doprava, plyn). Odůvodněním této politiky byla ochrana nízkopříjmových rodin před náhlým vzestupem cen energií a služeb (jak poklesl směnný kurs jednoho pesa vůči jednomu dolaru na čtyři pesa za dolar). Nicméně, změny těchto vládou stanovených cen trvale zaostávaly za mírou inflace, což vedlo ke třem primárním problémům. Prvně, firmy, které tyto služby dodávaly, začaly pociťovat ztráty na místo zisků, vynucovaly si vládní dotace jako kompenzaci za strnulé řízené ceny. Za druhé jejich produkce začala klesat a narůstal dovoz energií, což vedlo k vyčerpání reserv centrální banky a následně k zavedení kapitálových kontrol. Konečně zanedbaná údržba fixního kapitálu se stala břemenem pro velkou část ekonomiky. O více než dvacet let později jsou ceny energií a služeb pořád záležitostí, která vyžaduje řešení.
TM: Tlačil jste na dolarizaci v Argentině. Jak by dolarizace pomohla obyčejným Argentincům?
NC: Je zde větší počet způsobů. Za prvé, vymýtila by inflaci a co je důležité, učinila by tak důvěryhodným způsobem. Nízká inflace nezávisí na Mileiovi nebo jiném jednotlivci, který zastává úřad presidenta, ale spíše na rámci monetárních institucí. Za druhé, by zmizely náklady obětované příležitosti na provozování podnikání v Argentině. Peso zažilo průměrnou míru inflace 60 procent od poloviny 40. let 20. století do současnosti. S omezenými dostupnými domácími úsporami, spoléhá Argentina velmi na zahraniční investice. Tím, že se eliminuje risiko směnného kursu, by dolarizace učinila z Argentiny přitažlivější destinaci pro investování. Za třetí by to ochránilo Argentince před vlivem budoucích populistických vůdců. Politizace centrální banky a využívání inflační daně by již více nebylo dostupné nebo by přinejmenším nebylo tak lehce dostupné. Neúspěšné pokusy Correho v Ekvádoru a Bukeleho v Salvadoru obejit dolarizaci, slouží jakožto příklady problémů, které jsou spojené s postupem proti dolarizaci, když už je tato zavedena. Za čtvrté, dolarizace by vydláždila cestu k dalším reformám. Argentina vyžaduje reformy fiskální, pracovního práva, obchodu, bankovnictví a financí, mezi jinými. Zavedení takovýchto reforem za současných inflačních podmínek je nesmírně náročné. Takové reformy zaberou nějaký čas než jsou přijaty a jejich dopady vyžadují čas, než se začnou zhmotňovat. Dolarizace může býti na druhou stranu zavedena rychleji a její dopady na inflaci jsou také rychlejší.
TM: Jsou zde jiné způsoby jakými stát snížil životní úroveň v Argentině? Jsou vládní výdaje a stát blahobytu velkým břemenem?
NC: Jakkoliv může být inflace vážná, je vedlejším produktem dalších zásadních záležitostí v rámci argentinské ekonomiky. Velikost argentinské vlády je jednoduše neudržitelná. Bez ohledu na něčí preference ohledně velikosti vlády, velikost argentinské vlády překračuje to, co může ekonomika unést. Významným faktorem přispívajícím k této nerovnováze je rozšiřování sociálních programů a státu blahobytu, které následovalo po krisi z roku 2001. Zatímco se tyto programy mohly jevit jako potřebné během krise, byl zde nedostatek dlouhodobého plánování, aby se řešily základní příčina chudoby a programy se (následně) zrušily. Úspěšný sociální program by se měl ideálně stát zastaralým, až jeho nutnost časem zmizí. Sociální program, který se trvale rozšiřuje, indikuje selhání. Nicméně, zrušení sociálních programů je politicky nepopulární a choulostivé, nechává tak Argentinu s břemenem významného fiskálního závazku.
Zhoubný vliv státu na argentinský ekonomický životní standart je evidentní u opatření jako je vládní kontrola cen, omezení dovozu a znehodnocování měny. Navíc v uplynulých dvou dekádách Argentina zažila hluboký úpadek institucí, ústící v zanedbání jak formálních tak neformálních institucí. Tato eroze institucionální integrity vede k porušování majetkových práv a vyvlastňování. Multigenerační nezaměstnanost s rodinami, které zažívají nezaměstnanost po několik generací, dále zhoršuje situaci. To udržuje společenské myšlení, v němž se představa práce na vlastní budoucnosti stává nepochopitelnou, protože se zakořeňuje spoléhání se na státní dávky. Tento rozpad institucí a z něho plynoucí společenské prostředí vytváří úrodnou půdu pro oživění populismu. Pravděpodobně není překvapivé, že mnoho z Mileiova chování je srovnatelné s učebnicovou charakteristikou populistických vůdců.
TM: Jako doplněk monetárních změn, jaké se musí učinit fiskální změny, aby se ukončila dluhová a inflační spirála?
NC: není zde žádná volnost pro budoucí nárůst daní; vláda musí dát přednost škrtání výdajů. Nicméně, tento úkol představuje významnou výzvu. Je to kvůli politickým omezením, okamžité seškrtání výdajů je nedosažitelné – pro příklad, jak je pravděpodobné, že programy sociálních dávek projdou rychlými výdajovými škrty? – vláda se může spoléhat na zahraniční dluh, aby financovala změny. No, Argentina nemá přístup k mezinárodnímu trhu s půjčkami. Následně jako jakákoliv vláda stojí před těžkou volbou, zda buď riskovat politickou moc tím, že zavede tvrdá úsporná opatření anebo zvolí gradualistický přístup, a tím bude udržovat inflaci a hrozící riziko hospodářského poklesu, který by mohl vyústit v měnovou krizi.
Další základní příčinou argentinské fiskální nerovnováhy je zákon o rozpočtovém určení daní. V zásadě, federální vláda vybírá daně, a potom přerozděluje zdroje do provincií. Zatímco některé peníze jsou přerozděleny automaticky na základě určených vzorců (mandatorně), jiné jsou nemandatorními výdaji. Toto nastavení vytváří živnou půdu pro nesprávné motivace. Provincie nesoutěží o to, aby získaly zdroje na základě své efektivnosti nebo na základě ekonomických politik, protože nemají přímo výhody z nárůstu daňových výnosů. Místo toho soupeří o přízeň presidenta, aby si zajistily větší podíl na penězích, které jsou nemandatorními výdaji. Naopak, president může využít tyto peníze z nemandatorních výdajů, aby uplatnil vliv nad guvernéry provincií, aby podpořil jejich vlastní agendu. Bohaté provincie vidí, jak jsou jejich zdroje přerozdělovány do jiných regionů, zatímco ekonomicky nevýkonné provincie si užívají trvalého přítoku zdrojů od federální vlády. Efektivnější přístup by zahrnoval to, že federální vláda by vybírala daně pro své vlastní závazky, zatímco každá provincie by převzala odpovědnost za vytváření svých vlastních příjmů a přitahování investic do své jurisdikce. Současný zákon o rozpočtovém určení daní motivuje k nadměrným výdajům spíše než aby vedl k fiskální rovnováze.
TM: Vidíme množství Mileiových podporovatelů, kteří volají po tom, aby dostal více a více politické moci tak, aby Milei mohl protlačit reformy. Může Milei uspět, pokud vezmeme do úvahy současnou politickou realitu vládních institucí v Argentině?
NC: Mileiovo prosazování rozšířených politických pravomocí vyvolává obavy. Pokud by se mu dala autorita, o kterou usiluje, tak by ho to v zásadě pozvedlo na super-presidentskou úroveň. Ústava zahrnuje specifické podmínky, za kterých může Kongres delegovat dodatečnou moc na vládu a vymezuje limity tohoto delegování. Zůstává nejasné, zda má Kongres ústavní autoritu, aby udělil nějakou tu moc, kterou Milei požaduje. Ačkoli by nebylo bezprecedentní, kdyby prezident získal super-pravomoci, mnohým přijde zvláštní to, že jsou svědky toho, že samozvaný libertarián prosazuje méně institucionálních omezení spíše než více. Ačkoliv je Mileiovým cílem schválit komplexní soubor velmi potřebných reforem, postrádá zastoupení v Kongresu. Následkem toho musí vytvořit politické spojenectví a jednat s jinými stranami. Nicméně, jeho přístup směřuje ke konfliktům spíše než k vytváření konsensu. V reakci na politickou opozici zvyšuje svoji kritiku Kongresu a zdvojnásobuje konfrontaci se svými politickými protivníky. Dnes se zdá nepravděpodobné, že shromáždí nutný politický kapitál, aby protlačil reformy v Kongresu, jak je zřejmé z nezdařeného pokusu o schválení jeho komplexního zákona. Zatímco jeho strategie „beru vše nebo nic“ může vést k úspěchu anebo selhání, vytváří nejistotu ohledně rozsahu v jakém může své reformy zavést.
TM: I pokud Milei učiní v nadcházejících letech působivý pokrok při reformování státu a jeho ekonomické politiky, nebude presidentem věčně. Jsou reformy udržitelné anebo budou všechny zrušeny příštím peronistickým presidentem?
NC: Aktuálně se to jeví jako jeden z nejvíce slabých bodů v Mileiově strategii. Jakékoliv reformy v Argentině musí být provedeny s tím předpokladem, že následující vláda bude pravděpodobně populistická. Tak, institucionální nebo politické reformy, které spoléhají na zachování současné vlády jsou určeny k tomu, aby selhaly. Nedostatek jistoty představuje významné dilema. I dobře navržené pro tržní reformy můžou míti malý dopad, pokud trh předvídá jejich zrušení v době čtyřletého rámce. Tento scénář vede k dojmu, že reformy pro svobodný trh jsou neefektivní. Záležitost jistoty je obzvláštní výzvou v zemích jako je Argentina, charakterizovaných úpadkem institucí. Jednou z prvních akcí Mileie bylo vydání dekretu o nezbytnosti a naléhavosti (necessity and urgency decree; zkráceně NUD), což je prezidentská výsada vyhrazená pro mimořádné okolnosti. Pokud mohou být protržní reformy zavedeny pomocí nějakého NUD, potom mohou být snadno anulovány jiným NUD v následujícím presidentském období. Jedno zda cílí Mileiovo NUD na obnovení osobních svobod nebo ne, ustavuje precedent, který může být použit pro protitržní reformy. Zdaleka nejvíce chybějícím elementem v Mileiových reformách je robustnost, která by zajistila jejich zachování a nezvratnost v případě, že budou realizovány.
