7. červenec 1937 je globálně významné datum, které uniká většině nejen současných Evropanů, ale stejně určitě se vymykalo poznání i jejich předků. Europocentrismus, pojem, který mohl krášlit dějiny našeho kontinentu snad ještě na přelomu předminulého a minulého století, vyšuměl první světovou válkou. Pád kiplingovského mýtu bílého muže, který se stal sám sobě nejnebezpečnějším nepřítelem, započal právě v této citlivé době a ve dvacátých letech minulého století, kdy podstatně zesílil národně osvobozenecký boj podrobených kolonií a polokolonií, který se vztáhl i na ta území, jež osídlili evropští kolonisté; v podstatě ztratil svůj historický význam.
Čína se na rozdíl od Indie nikdy nestala skutečnou kolonií evropských velmocí. Byla příliš veliká a až neuvěřitelně lidnatá a nechtěnou zábranou vnější expanze se staly i západní velmocenské neshody a sváry. Navíc po svém vítězství v první čínsko–japonské válce (1894–1895) na počátku minulého století zastavilo Ruské carství-impérium za podpory konkurenčních velmocí Japonsko ve válce, která obnažila vnitřní rozervanost a zaostalost tohoto východoevropského státu se severoasijským přesahem (1904–1905). Japonské císařství, které reformami Meidži nakouklo do dvacátého století, a bylo vzděláváno mj. evropskými poradci, ovládlo základny v severovýchodní Číně, jižní Sachalin a Koreu. Ruské revoluce zejména roku 1917 nezůstaly na Čínu bez vlivu. Ale nápory evropských velmocí a USA nebyly pro dynastii Čching (1644–1912) to jediné; dynastie byla současně vystavena i těžkým vnitřním otřesům.
Meziválečná Čína byla časem vnitropolitické fragmentace, posílení již existujících různých kolonialistických záchytných bodů a zprvu spojenectví a pak rozkolu mezi Národní stranou a Komunistickou stranou Číny. Sunjatsenův nástupce generál Čankajšek (1887–1975) se snažil svou vlast sjednotit, současně však byl jen jedním z mnoha adeptů na ovládnutí této posunjatsenovské Číny soupeřících rivalů. To usnadňovalo realizaci dalších japonských záměrů, která vyvrcholila r. 1931 okupací dnešní severovýchodní Číny (z formálně právního hlediska loutkový stát Mandžukuo, v jehož čele stál poslední panovník mandžuské dynastie Čching Pchu I /1906–1967/). Největší stát východní a jihovýchodní Asie balancoval na pokraji ztráty své národní a státní existence.
Léta občanské války, která se zdaleka neomezovala na Čankajškovu rivalitu s Mao Ce-tungem (severní pochod), druhý největší asijský stát ještě více vnitřně sžírala a oslabovala; časté incidenty, k nimž nadto mezi Číňany a Japonci docházelo, byly však z obou stran v tomto několikaletém mezidobí (1931–1937) utlumovány. Japonské kolonialistické ambice rostly; asijský nový řád, proklamativně hlásající skoncování s nadvládou bílých, byl jen chabou ideologickou zástěrkou toho hlavního: nezřízených velmocenských ambicí autoritativního Tokia snažícího se nalézt jak zdroje surovin pro sílící japonský průmysl, tak levná odbytiště pro jeho výrobky.
Pekingský incident
Válku zahájil jeden z těchto incidentů – japonské ostřelování historického mostu Marca Pola na jihozápadě Pekingu, které proběhlo 7. července 1937. Japonská vojska postupně obsadila široký příbřežní pás čínského území, který se táhl od jižní hranice Mandžukua do střední Číny a zahrnul v sobě ústí největších čínských řek Žluté (Chuang-che) a Modré (Jang-c´-tiang) včetně hlavního města Pekingu (mimoto tu byly zřízeny japonské pobřežní enklávy mezi jižní hranicí japonského záboru a severní hranicí Indočíny). V Nankingu byla vytvořena kolaborantská projaponská čínská vláda.
Japonský expanzionismus se však vztahoval i k západnímu směru: mezi jeho cíle patřilo také obsazení samostatného Vnějšího Mongolska; to ovšem znamenalo přímé střetnutí se Sovětským svazem, který měl na tomto území rovněž své zájmy dané mj. možným bezprostředním ohrožením strategicky zvlášť významné Transsibiřské magistrály a současně i Přímořského kraje. Došlo ke dvěma jejich přímým střetům. Jestliže výsledek pohraničního boje na sovětsko–korejské (korejskojaponské) hranici u jezera Chasan v nejzazším jižním výběžku Přímořského kraje (červenec 1938) byl vykladatelný vícevýznamově-variantně (sovětským vojskům tu velel maršál Vasil Konstantinovič Bljucher /1890–1938/), obdobný, ještě vyhrocenější střet na řece Chalchyn Gol na sovětsko–mandžuské (čínskomandžuskojaponské) hranici opakovaně ohrozil (Transsibiřskou) Východosibiřskou dráhu a v Moskvě nemohl nevyvolat reminiscence na líté boje ruské občanské války (1918–1920/1922) v této oblasti.
Rozhraní Vnějšího a Vnitřního Mongolska nedaleko jezera Bujr Núr mělo pro Tokio i Moskvu mimořádný strategický význam a plně mu odpovídala i intenzita bojů (11. květen–16. září 1939); bojové nasazení bylo z obou stran na množstevní úrovni menších armád (několika armádních sborů). O významu, který této vojenské srážce přikládala Moskva, svědčí fakt, že 75 vojáků Rudé armády bylo vyznamenáno Zlatou hvězdou hrdiny SSSR. Chalchyn Gol se stal také počátkem strmé životní dráhy čtyřnásobného Hrdiny SSSR maršála Georgije Konstantinoviče Žukova (1896–1974). Japonci svůj podstatný neúspěch vyřešili podpisem sovětsko–japonské smlouvy o neútočení v Moskvě 13. dubna 1941; Moskvě dal důležitou jistotu boje na jedné (západní) frontě a podobný význam měl i pro Japonsko, které dosáhlo obdobné záruky na jeho tehdejším severozápadě a uvolnila jeho síly pro okupaci podstatné části Tichomoří a jihovýchodní Asie.
Členský stát Spojených národů
To už ale bylo v době, kdy svádělo tvrdé boje s čínskými národními (Čankajškovými kuomintangskými) a komunistickými vojsky (Komunistická strana Číny měla tehdy své centrum v severočínském městě Jen-an zhruba navazujícím na střední tok Chuang-che /Žluté řeky/). Hlavním japonským záměrem bylo získat kontrolu nad střední Čínou (zejména území mezi ústími Žluté a Modré řeky) včetně hospodářské metropole země Šanghaje a již připomenutého sídla Čankajškovy vlády v Nankingu v ústí Modré řeky (Jang-ć-ťiang; následným centrem Kuomintangu se po japonském dobytí Nankingu stal západněji položený Čchung-čching na středním toku Modré řeky). „Čínský incident“ – takto navenek bagatelizovalo Tokio své válečné zločiny a četné obtíže v Číně – odčerpával podstatnou část japonských ozbrojených sil a disponibilních hospodářských kapacit a v dalším průběhu druhé světové války limitoval zásadně také vojenské možnosti Tokia v jihovýchodní Asii a Tichomoří.
Čína se také stala pátou velmocí protifašistické koalice Spojených národů a po vzniku OSN na podzim 1945 v San Franciscu i pátým stálým členem Rady bezpečnosti OSN. Čínský zástupce byl také účasten podpisu japonské kapitulace 2. září 1945 na palubě americké válečné lodi USS-Missouri, který znamenal konec historicky nejpustošivějšího a nejvražednějšího konfliktu dosavadních lidských dějin. Průběh kapitulačního aktu řídil kontroverzní americký armádní (čtyřhvězdičkový) generál Douglas MacArthur (1880–1964).
Periodizace a její problémy I
Periodizace válečných konfliktů je vždy otevřeným problémem zprvu politickým, později pak historické vědy. Dosavadním rysem již poněkud anachronickým rysem historických přístupů je jejich stále přežívající europocentrismus. Pokud ho lze akceptovat v případě první světové války, jejíž rozhodující bitvy se odehrály na území evropského kontinentu, v případě druhé světové války to už není zdaleka tak nesporný fakt. Nepopiratelná propojenost druhé čínsko–japonské války s bitvami a událostmi evropsky chápané druhé světové války je nepochybná. Rozsahem a počtem jejích obětí (vojenských kolem 2 900 000, civilních kolem 20–25 milionů) je plně srovnatelná s rozsahem válečných událostí, zločinů a škod na evropských bojištích. I kolem tohoto válečného konfliktu vznikla řada dalších „regionálních“ válek (Indočína, Malajsko, Singapúr, Filipíny, Barma, japonské spojenectví s Thajskem, Indonésie, Nová Guinea-Papua, tichomořské ostrovy), ze kterých Tokio budovalo svou loutkovou Východoasijskou sféru vzájemné prosperity.
Potenciálních zahájení druhé světové války mimoto může být více: okupace Rakouska Německem (12. březen 1938), mnichovský diktát (30. září 1938), porušení mnichovského diktátu Německem (15. březen 1939), západní válka (10. duben 1940), přepad SSSR (22. červen 1940) či vyhlášení koalice Spojené národy presidentem Franklinem Delano Rooseveltem (1882–1945) zakotvené v Deklaraci OSN (1. leden 1942, jejím východiskem byla Atlantická charta) na první washingtonské konferenci, ze které o tři léta později vznikla současná Organizace spojených národů postupně s více než 190 členy. Obdobně se vyvíjely i jiné velké historické konflikty (např. na počátku třicetileté války stála tzv. česká válka, tj. protihabsburské povstání českých stavů 1618–1620).
Periodizační otazníky a možné odpovědi
Podle dostupných informací se stále většinový názor povýtce evropských historiků kloní k názoru zachovat tradiční počátek druhé světové války, tj. 1. září 1939 jako datum přepadu Polska Německem. Proti této skutečnosti však nemluví jen uzavření paktu Molotov–Ribbentrop a fakt, že západní demokracie nebyly s to poskytnout Polsku přímou vojenskou pomoc (tj. Warszawa měla fakticky stejné možnosti odporu při absencí skutečné kolektivní bezpečnosti jako Praha na sklonku léta 1938 a také podle toho dopadla), tak i další konflikty, mj. sovětsko–finská válka (prosinec 1939–březen 1940). Vůbec nejpodivnější je pak více než půlleté období tzv. podivné války (září 1938–duben/květen 1940) na západní hranici Německa a hranicích zemí Beneluxu; to vše se dálo za úzkostného čekání a nejistoty již nacismem postižených států, národů i demokraticky smýšlejících osobností ze zemí, které okupovaly mocnosti Osy.
Intenzita konfliktů druhé čínsko–japonské války (Čína je svou rozlohou, rozprostraněností etnickou i kulturní ve všech ohledech plně srovnatelná s Evropou; pokud by Číňané opustili své současné písmo, obnažila by se i významná výrazná vnitřní kulturní diferencovanost Chanů /tj. etnických Číňanů/). Pro změnu dosavadního pohledu na dataci počátku druhé světové války mluví i skutečnost, že po 7. červenci 1937 byly do tohoto konfliktu prostřednictvím svých exkláv zataženy přímo i nepřímo západní velmoci, i fakt, že oficiální Čankajškova vláda spojenecky propojená s Komunistickou stranou Číny vstoupila do spojeneckých převážně demokratických struktur ještě před 1. lednem 1942 a byla také oficiálním zakládajícím členem Spojených národ a následně i nástupnické Organizace (S)spojených národů a stálým členem její Rady bezpečnosti.
Členské státy Spojených národů před datem oficiálního vzniku OSN 24. září 1945
